1. týden: S M Y S L
Nikdo si nemůže sám dát smysl svého života
1. Každý má plány a cíle
2. Pro co žiješ?
a) Smysl je více než prospěch
b) Smysl zakoušíš ve vztahu k druhým lidem
c) Od koho jsi přijal smysl svého života?
3. Chceš-li, aby tvůj život měl smysl, musíš přijmout
svůj život i svou smrt
a) Své bytí sis sám nezvolil
b) Smysl musí obstát i před smrtí
4. Ježíš Kristus nežil pro sebe
5. Bůh je sebeodevzdání
1. Každý má plány a cíle1)
Co je hlavním cílem tvého života? Pro co žiješ, čím jsi přitahován, čím jsi fascinován? Jaké obrazy sebou nosíš, ať už v peněžence, nebo v srdci? Obraz přítele, přítelkyně, filmové hvězdy, zpěvačky, olympijského vítěze, politického vůdce, sociálního revolucionáře? Prosím, počkej nyní ve vnitřním klidu a uvažuj pár minut, jaké obrazy sebou nosíš!
A co očekáváš od nejbližší budoucnosti, od příštích týdnů a měsíců? Další postup v zaměstnání? Zlepšení, zintenzivnění tvého vztahu k milovanému člověku, aby ti přinesl ještě více štěstí? Vzrůst tvého majetku? Jaké máš plány pro příští týdny a měsíce? O čem sníš ve chvílích svého snění? O dovolené? O domu, který chceš stavět? O autě, které chceš koupit? A co očekáváš od vzdálenější budoucnosti? Další postup v práci? Že získáš ve své práci větší samostatnost? Další pokrok medicíny, aby sis ulehčil a prodloužil život? Abys žil dále ve svých dětech? Aby se z nich stali jednou význační lidé? Aby lidstvo mohlo jednou žít bez utiskování a válek, ve spravedlnosti a míru?
O co se tedy snažíš ty? O více uznání, lásky a ocenění tvé osoby? O větší blahobyt, moc a vliv? O větší vnitřní i vnější nezávislost, o sociální spravedlnost?
Jestli sis zodpověděl pozitivně alespoň jednu z těchto otázek, pak to dokazuje, že věříš v nějaký smysl svého života! Nebo sis odpověděl, že nenosíš sebou žádné obrazy, neděláš žádné plány pro příští týdny a měsíce, nečekáš vůbec nic od budoucnosti, nesníš o ničem, ani o dovolené, ani o majetku? Nemáš žádnou představu o budoucnosti, je ti lhostejné, co se stane s penězi, které sis vydělal, zda budeš ve stáří zajištěn, co se stane s tvými dětmi? Nesnažíš se vůbec o nic, ani o uznání, ocenění své osoby, ani o postup v zaměstnání, ani o vliv a nezávislost? Je ti skutečně všechno lhostejné? Tvoje situace není zcela jistě taková, protože pak by všechno tvé jednání bylo bez jakéhokoli cíle, nechával by ses hnát od okamžiku k okamžiku, aniž bys sledoval i ten nejvzdálenější cíl. Tvůj život by pak byl bez jakéhokoli zaměření. Byl by bez smyslu a bez plánu.
Slovo “smysl” je významově úzce spojeno se slovy “zvolit směry, jít, jet, cestovat, plánovat”. Můžeš vážně o sobě říci, že všechno, co myslíš a cítíš, je “nesmyslné a bezplánovité”, bez jakéhokoli zaměření? Je celý tvůj život jen “jízda do tmy”? Takový stav bys jistě dlouho nevydržel. Například si řekneš, že celou dovolenou strávíš “lenošením”, vůbec nic nebudeš dělat. Už toto je však jisté předsevzetí, sleduješ tím jistý úmysl. Chtěl by ses totiž úplně uvolnit od svého zaměstnání. Jedeš na místo své dovolené, abys byl daleko od své práce, abys skutečně “nic” nedělal. Ale neděláš skutečně nic? Jistě se něčím zabýváš, oblíbenými myšlenkami, knihou, něco “podnikáš”. Také na své dovolené něco “plánuješ”, sleduješ svého koníčka.
Protože tyto otázky jsou tak důležité, učiníme nejdříve zpětnou zkoušku. Představ si, že tě už nikdo a nic nezajímá, že se nechceš už ničím zabývat, že už nejsi nikým a ničím přitahován, nemáš žádné plány. Byl by to stav nudy. Zakusils ho už někdy doopravdy? Za nějakého nudného nedělního odpoledne nebo za nějaké dešťové dovolené? Proč je tento pocit nudy tak nepříjemný a deprimující? Nuda je smutek z toho, že nejsme nikým a ničím přitahováni, že nás nic nezajímá, že nemáme žádné plány! Tento smutek je důkazem toho, že máme přece jen nějaké cíle, chceme uskutečnit zcela určité plány. Žít natrvalo bez cíle a plánu je usmrcující. Jsi odkázán na to, jednat nějak účelně, a rád by ses ujistil, že tvůj život má nějaký účel, že pro něco žiješ.
Nyní je však zřejmé, že ve svém životě nemůžeš všechno naplánovat, že nemůžeš dosáhnout všech cílů. Narážíš na odpor, na překážky. Jsou situace a okolnosti, které nemůžeš změnit, které musíš nějak přijmout. My, lidé dvacátého století, žijeme ve světě, v němž existují nejrůznější plány: průmyslové, sociální, politické, plány průzkumu vesmíru atd. Můžeme toho moc uskutečnit, změnit, naplánovat: přírodu, společnost. Také porodnost, tj. člověk může být plánován. Tím se však protiklady a rozpory neodstraní. Zkušení politikové s rozhledem říkají, že když prodloužíme do budoucnosti nynější linii rozvoje, pak si lidstvo připravuje čtyřnásobnou katastrofu: průmyslovou, finanční, životní prostředí a přelidnění světa. Dělají se plány, jak těmto katastrofám zabránit, ale průmyslovou a finanční válku, krutost a utlačování nelze jednoduše odstranit. Totéž platí i pro plány, které máme se svým životem. Nemůžeš si např. předem naplánovat, aby tě ten druhý měl rád, nemůžeš s jeho láskou libovolně nakládat, ale musíš jí vyjít vstříc. A především, sám jsi se nenaplánoval, ani svůj charakter, ani své schopnosti. Ale kdo tě tedy naplánoval? Tvojí rodiče? Jsi si jist, že tě měli rádi dříve než ses narodil? Můžeš vyloučit, že nejsi snad “neplánované” dítě, hrozná náhoda?
Tyto otázky už jdou přirozeně příliš daleko. V našem průměrném všedním dnu je potlačujeme, ale nemůžeme se úplně zbavit určitého pocitu nedůvěry a strachu. Všichni žijeme v nepřehledném, složitém světě a mnozí proto říkají: Mám plány a cíle, ale nevím, jaký to vše má v podstatě smysl, kam to jde. Nemám žádnou jistotu, že plány, které dělají druzí a na nichž jsem závislý, mají skutečně smysl. Proč bych měl přivádět na svět děti, když nevím, jak bude svět za třicet let vypadat? Nepovažuji za účelné šetřit, když hospodářská budoucnost je tak nejistá. Rovněž osobní vztahy k druhým lidem jsou často provázeny nejpůvodnější formou nedůvěry: Nevím, zda mě má skutečně rád.
Z těchto zkušeností a skutečností, které nelze jen tak odmítnout, někteří filozofové odvozují, že všechno je náhoda. Ano, je to absurdní, že jsme se narodili, a je to absurdní, že zemřeme (J.P.Sartre). Tato teorie se však nedá nijak dokázat, ale stojí za ní základní rozhodnutí, rozhodný postoj k budoucnosti! Přirozeně nemůže rovněž nikdo dokázat, že za světovými dějinami a za životem jednotlivců stojí nějaký možný skrytý plán, který jen proto nevidíme, že jej stále porušujeme. Exaktně nelze dokázat ani jedno, ani druhé. Ať chceš nebo ne, pro jednu z těchto dvou možností jsi se už rozhodl. Buď všechno vzniklo náhodou, a také ty jsi náhoda, nebo je za vším ukrytý přece jen nějaký úmysl, nějaký plán. Přijmeš-li skutečnost tak jak je, pak se tomuto rozhodnutí nevyhneš, protože jinak by celý tvůj život byl lží. Těmito otázkami se budeme nyní zabývat podrobně.
2. Pro co žiješ
a) Smysl je více než prospěch
Položili jsme si otázku, jaké obrazy s sebou nosíme, jaké vůdčí obrazy řídí náš život. Takové obrazy mají nad námi moc, i když si nejsme toho vědomi. Většina lidí obvykle nepřemýšlí o smyslu svého života, ale narazí na něj teprve když se jim naruší nějaký důležitý vztah. O tom budeme ještě mluvit. Každý si však i při povrchní úvaze musí přiznat, že jeho jednání je určeno jeho vůdčími obrazy, že sleduje určitý cíl. Když přijdeš např. ráno do práce, konáš svoji práci nebo se na ni připravuješ. Jaký účel má toto jednání? Jistě důležitým účelem je vydělat si na živobytí. Jaké další cíle spojuješ s vykonáváním svého povolání? Chtěl bys zlepšit svůj životní standard? Zařídit si svůj život co nejpříjemněji? V tomto případě dáváš sám smysl svým skutkům: Smysl má všechno, co mi prospívá! Žiješ zcela pro svůj osobní prospěch a všechno posuzuješ podle tohoto účelu. Celou svoji důvěru jsi vložil do své pracovní síly, do svých schopností, do své inteligence a snažíš se co nejvíce osamostatnit. Je však jasné, že nikdo nemůže žít a konat jen pro sebe. Když pracuješ, je tvoje práce nutně začleněna do širších souvislostí. Nepracuješ jen pro sebe, ale také pro druhé a tvoje zaměstnání je nutně také služba druhým. Jestliže však zaměstnání posuzuješ jen z hlediska vlastního prospěchu, pak musíš počítat s tím, že také druzí budou tebe posuzovat podle toho, jaký prospěch přinášíš společnosti. Jsi jistě evidován v pracovních listech zaměstnavatele a budou tě posuzovat podle tvých schopností a použitelnosti. Patříš pak k tomu “lidskému materiálu”, který je k dispozici a posuzují tě jen podle tvého výkonu pro společnost. Smysl tvého života pak leží i v rukou těch, kteří rozhodují o tvé vhodnosti nebo bezcennosti. Tvé bytí je pak v podstatě oprávněné jen pokud vytváříš hodnoty a jsi užitečný: Podej výkon a smíš žít!
Ale jsi s tím skutečně spokojen? Také zvířata a rostliny jsou posuzovány podle toho, zda jsou užitečné. Nemáš snad hodnotu sám v sobě? Neočekáváš uznání své osoby také tenkrát, jestliže třeba nějakým pracovním úrazem ztratíš svou pracovní sílu, jestliže jsi nemocný a starý? Máš skutečně cenu jenom podle výkonu? Lze posuzovat také tvou lásku k druhému člověku jenom pod zorným úhlem užitku? A jaký užitek přináší nezištný čin, za nějž neočekáváš žádný dík? Když se angažuješ za bezprávné, vyvržené, za ty, kteří žijí na okraji společnosti, za invalidy nebo propuštěné trestance, kteří jsou společnosti jenom na obtíž? Z hlediska ryzího užitku je to všechno “nesmysl”. Především však dostáváme tento důsledek: Budeš-li posuzován jenom podle výkonu a užitku, lze tě vyměnit a nahradit, a ti, kteří mají moc, tě pak nasadí podle vlastních plánů, nebo tě také - staneš-li se bezcenným - odstraní. Princip užitku nastoluje panství člověka nad člověkem. Druzí lidé určují i smysl tvého života a odstraní tě nebo tě nechají zajít, nejsi-li už užitečný. Užitek a vnější tlak jsou spolu navzájem úzce spojeny. Každý odpor vůči principu ryzího užitku je tedy zároveň kritikou společnosti, která si na tebe činí naprostý nárok.
b) Smysl zakoušíš ve vztahu k druhým lidem
Zeptejme se ještě jednou přesněji: Co se děje, když nějaký člověk řekne: “Život už pro mne nemá smysl”, nebo “Už nemám pro co žít”, nebo “Všechno je to nesmyslné”? Za takovými větami vězí nejen bolest nad tím, že už ve svém jednání nevidím žádný užitek, ale ve většině případů také ztráta uplatnění, uznání, ocenění, bezpečí, péče, lásky. Stárnoucí člověk, který se uvolnil z pracovního procesu a rodinného svazku, neví už “pro co žije”, protože se přetrhl, zhroutil nějaký vztah. Jestliže člověka opouští uprostřed života pružnost a vitalita, má to často za následek vnitřní krizi: Další vzestup v povolání a ve společnosti už není možný, a jaký to potom ještě má smysl, dále se štvát? Uplatnění a uznání už nemůže stupňovat! “Můj život už nemá smysl” - tato nepříjemná věta se však objevuje také tenkrát, když někdo ztroskotá v povolání. Ztráta prestiže, společenského uplatnění způsobuje, že člověk už není “uznáván”, ale je předmětem soucitu. Člověk se už necítí v bezpečí, které mu poskytoval souhlas a uznání druhých! Duševní krize bouřlivě propuká když náhle zemře blízký člověk, když se manželskému partnerovi stane neštěstí, když se rodina ocitne bez matky, když náhle zanikne hluboká osobní láska. Zde se vůbec nejedná o výkon nebo užitek, ale o ztrátu bezpečí, péče a lásky!
Budeme-li pokračovat v těchto pozorováních dál, zjistíme dokonce, že souhlas, uznání od druhých má přednost před výkonem a užitkem! Už malé dítě nemůže bez bezpečí a trvalého příklonu matky, otce, nebo jiné osoby ani tělesně ani duševně růst. Potřebuje zcela osobní souhlas určitého člověka se svou existencí. Toto je jedna ze základních skutečností jednoznačně zjištěných lékařskou vědou. Malé dítě žebroní všemi svými životními projevy o tento souhlas a příklon, protože je potřebuje právě tak, jako vzduch a potravu. Tak je tomu ale nejen u malého dítěte. I my si musíme poctivě přiznat, že se stále doprošujeme u svého okolí o tento souhlas. Také stárnoucí člověk potřebuje až do posledního dechu souhlas a péči. Lékaři nám dokonce říkají, že jestliže se nějakému člověku nedostávalo již od samého začátku skutečného uznání a bezpečí, není ve svém pozdějším životě schopen opravdového výkonu pro společnost. Předpokladem pro to, abychom jednali účelně a cílevědomě, abychom sloužili společnosti a byli pro ni užiteční, je šťastný a ničím nerušený vztah k druhým lidem. Zklamání a nedůvěra, ukryté v našich hlubinách, narušují svobodu našeho jednání, a tím také naši schopnost vytvářet hodnoty.
Zjišťujeme, že zkušenost se smyslem života souvisí v první řadě s naší zkušeností s bezpečím, souhlasem a uznáním od druhých lidí. Ty však nemůžeme vynucovat nebo plánovat, ale jen přijímat. Smysl svého života nemůžeš určit z vlastní vůle a prosadit vlastní silou, ale musíš jej přijmout zvnějšku!
Bude ti to ihned jasnější, jakmile si uvědomíš, že ke spokojenosti ti nestačí, abys byl uznán, milován, potvrzen jenom sebou. Potřebuješ lásku a uznání druhých. Ty však nemůžeš nikdy vynutit, jenom přijmout. Potkal jsi už někdy člověka, který se až příliš zřetelně doprošoval o uznání a o souhlas? Proč je takový pokus tak trapný? Svobodou a láskou druhých nelze disponovat. Proto je člověku láska, uplatnění a uznání odpíráno stejnou měrou, jakou si je chce vynutit!
c) Od koho jsi přijal smysl svého života?
Z toho, co jsme řekli, plyne, že moc, která má dát smysl tvému životu, musí splňovat dvě podmínky:
(i) Musí být přinejmenším lidská, to znamená, že musíš mít možnost vstoupit s ní do osobního vztahu a ona musí být schopna a ochotna milovat tě a uznávat tě. Věci nebo materiální statky ti tedy samy o sobě smysl života nemohou dát.
(ii) Musí tě přetrvat, to znamená, že nesmí skončit před tebou, nebo s tebou, neboť ty jsi až do posledního dechu odkázán na její souhlas a uznání v její naprosté a absolutní věrnosti.
Promysli si tedy ještě jednou různé nabídky smyslu pro tvůj život. V úmrtních oznámeních někdy čteme: Smyslem jeho života byla péče o rodinu. Samozřejmě jsi odpovědný za rodinu, za lidi, kteří jsou ti svěřeni. Rodina tě však nepřetrvá. Je tedy splněna první podmínka, ne však druhá. Jakmile tvoji rodiče nebo jiní rodinní příslušníci zemřou, nemohou ti už tento denní chléb souhlasu dát. Proto u mnoha lidí ztráta blízkých příbuzných vyvolává zoufalou otázku: “Jaký smysl má ještě teď můj život?”
Nebo snad tvému životu dává smysl společnost, kolektiv, idea nebo stranický program? Kolektiv, stranický program tě sice přetrvají, ale tyto instance tě posuzují především podle tvé užitné hodnoty. Uznávají tě jen tak dlouho, dokud něco vykonáváš a jsi užitečný. Anonymní společnost řízená z úřadů ti nemůže zaručit onu míru osobního uznání tvé jedinečné, nezaměnitelné osoby, kterou potřebuješ. Druhá podmínka je splněna, ne však první.
Nebo jsou nosným smyslem tvého života peníze, majetek, sexualita? Neklam se! Tyto moci nejsou skutečným protějškem a také tě nepřetrvají. Spíš se snažíš sám do nich vložit nějaký smysl, ale skutečně odpovědět ti nemohu. Jenom se jimi snažíš sám sebe potvrdit! Žiješ v klamu.
3. Chceš-li, aby tvůj život měl smysl, musíš přijmout svůj život i svou smrt
a) Své bytí sis sám nezvolil
Nejhlubší důvod, proč si nemůžeš sám stanovit smysl života, je v tom, že ani sebe sama sis nezvolil a nenaplánoval. Nemohl sis vybrat rodiče, charakter, století v němž žiješ, společenské podmínky které určují tvůj život. Sám můžeš sice velmi mnoho udělat, a lidstvo dvacátého století učinilo velké pokroky ve výrobě umělých hmot, kosmických lodí, léků které prodlužují tvůj život. Při všem pokroku techniky a medicíny to však nikdy nedojde tak daleko, že by člověk o sobě mohl říci: začal jsem existovat z vlastního rozhodnutí, sám jsem se chtěl, učinil, naplánoval! Nezávisím na nikom, jen na sobě! Předpokládejme i tu hroznou věc, že jednou budou lidé pěstovat lidi v laboratořích, že budou předem určovat jejich charakter, barvu očí atd. Nikdy však nebude moci žádný člověk říci, že se sám chtěl, navrhl, naplánoval! V každém případě jsi byl chtěn a navržen někde jinde! To je zcela jednoduchá, nepopiratelná skutečnost. Můžeš ji potlačit, ale nikdy ji nemůžeš popřít!
Ale kdo je mým původcem? Odkud přicházím? Mými nejbližšími původci jsou bezesporu rodiče. Mnozí lidé mohou vděčně vzpomínat na to, že vyrostli v dobré rodině, byli milováni a chráněni. Ale odkud vím, že mě moji rodiče skutečně od počátku chtěli a milovali? Musím jednou přijmout i tu krajnost, že jsem vznikl z nálady okamžiku. Snad jsem byl původně nechtěné, neplánované dítě, neštěstí, hrozná náhoda. Musím - ryze teoreticky - přijmout, že mne matka jenom proto neusmrtila již ve svém lůně, že to tentokrát bylo ještě zakázáno a že mne potom přijala jenom napůl. Určitě mě však rodiče nechtěli a neplánovali takového, jaký jsem. Nemohli určit můj charakter, mé schopnosti, nemohli volně disponovat následky svého konání. Mohu jim děkovat za to, že tu jsem, ale nemohu jim děkovat za to, že jsem takový a ne jiný, s těmito schopnostmi, s tímto charakterem. Ještě více to tíží, mám-li vlastnosti, vlohy, které sám nesnesu, tělesné nebo duševní nedostatky. Existuje někdo, kdo mě přijímá takového, jaký jsem?
Když hledám odpověď na tuto otázku, vidím jasně, že se nemohu smířit ani s vysvětlením, že mě potřebuje společnost, že ona mě naplánovala, protože potřebuje moji pracovní sílu. Takové vysvětlení je velmi rozšířené. Společnost tě potřebuje a pokrok je tím posledním odkud a kam tvé existence! Smíš se obětovat a strávit pro krásnější a šťastnější budoucnost lidstva. My, společnost, jsme tě naplánovali, řídíme počet obyvatel podle hospodářské potřeby rodinnými přídavky! Takovému vysvětlení se budeš bránit všemi prostředky, neboť denně zjišťuješ, že tvá cena je v tobě samém. V každém případě však platí, že svoji existenci, a tím také smysl života musíš přijmut odjinud.
b) Smysl musí obstát i před smrtí
Obzvlášť těžce dolehne na nás otázka po smyslu života, ptáme-li se nejen na náš původ, ale také na náš cíl. Není pochyb o tom, že už nyní neseme v sobě naši vlastní smrt, už nyní náš život k ní směřuje. Snad jsi ještě o vlastní smrti nepřemýšlel, nebo tě tvá životní historie s ní ještě nekonfrontovala v celé tvrdosti. Nikdo nemá osobní zkušenost s vlastní smrtí. Víme sice, že musíme někdy zemřít, ale než zemřeme, nemáme se smrtí ještě opravdovou zkušenost, dokonce ani se strachem z ní. Právě tak nevíme, co zakoušejí ostatní, které vidíme umírat, a proto skutečně nikdo nemůže říci, co smrt je. Proto se také pokoušíme potlačit myšlenky na ni. Už při návratu z pohřbu mluvíme o všedních věcech, abychom dokumentovali, že pro nás jde vlastně všechno dál. Ale není pochyb o tom, že naše smrt je už nyní v nás a že se jí každou hodinou blížíme. Nejsme-li schopni s touto skutečností souhlasit, zůstává v našem životě nemilý zbytek nesmyslnosti. Proto se pokoušíme tuto skutečnost zneškodnit!
Řekli jsme již, že smysl má něco společného s naší touhou po tom, aby druzí souhlasili s naší osobou. Takový souhlas je nám udělován zevně ve smysluplných obšťastňujících vztazích k druhým lidem. Proto se tak urputně bráníme myšlence, že souhlas a vztahy jednou skončí. Potlačujeme myšlenku na naši smrt, překrýváme ji představou a přáním, že náš nynější život po smrti přece jen nějak pokračuje a vztahy se nepřeruší. Dva lidé, kteří se mají hodně rádi, si v žádném případě nepřejí, aby tento vztah jednou skončil, třeba smrtí toho druhého. Každý proto tajně doufá, že ten druhý jej přežije! Ze stejných důvodů také hledáme ony hodnoty, které by mohly lépe vzdorovat pomíjejícnosti. Doufáme, že něco nás přežije: naše děti, vlast, sociální nebo politické hnutí, lidský pokrok. Doufáme také, že zůstaneme stále v uctivé vzpomínce, že se na nás nezapomene a že tak nějak přec jen přežijeme vlastní smrt. Myšlenka na to je však víceméně útěcha, jíž se pokoušíme překrýt tvrdou skutečnost naší smrti. V ní totiž se skutečně lámou všechny vztahy, a proto jí nemůžeme přisvědčit. Smrt je “nesmyslná”. Jaký smysl může mít, když na dálnici zahynou oba rodiče a jenom malé dítě zůstane naživu? Když zemře matka pěti dětí? I když zemřou lidé, jejichž život se dovršil, je smrt stále ještě násilí, které jim bylo přisouzeno - zborcení všech vztahů. Co se však stane, když se této skutečnosti postavíme tváří v tvář? Můžeme v ní najít nějaký smysl? Pokusme se zodpovědět tuto otázku co nejúplněji.
Všimni si jednou jak dýcháš, jak se tvůj hrudník zdvíhá a klesá, jak vdechuješ a vydechuješ. Pozoruj chvilku jak ti tluče srdce. Uvědom si, že žiješ, a potom zcela střízlivě a bez dramatizování si uvědom, že jednou už nebudeš dýchat, že život z tebe vyprchá. Pomysli na to, že jednou budeš přinucen zemřít, jednou, s absolutní jistotou! S koncem svého života nemůžeš volně disponovat. Můžeš si sice prohnat hlavou kulku, ale co bude po tomto okamžiku následovat, nespadá už do tvé vůle. Potom už nemůžeš říci: Moment, já jsem si to již rozmyslel! Smrt pak k tobě přijde jako nevyhnutelná událost. Život nám bude vzat bez nás. Naši vlastní smrt - ať chceme nebo ne - musíme vytrpět. Nikdy člověk nedosáhne toho, aby tu už nebyl z naprosto vlastního rozhodnutí. Mluvili jsme o tom, že naši existenci musíme odněkud přijmout. Proti této skutečnosti většina lidí neprotestuje. V každém případě ne alespoň potud, pokud se jim jakžtakž dobře vede a cítí se bezpečni. Jakmile však musíme vzít vážně jistou skutečnost naší smrti, zvedají se protesty, neboť smrt je ponižující. Jsme bezmocně vydáni nějaké moci, která si nás neúprosně podrobuje. Myšlenka na jistou smrt nám brání, abychom se sebou bezvýhradně souhlasili, a vede nás k vědomí, jak jsme v základě nedůležití. Nemůžeme proto jednoduše s naší smrtí souhlasit, nemůžeme si tento osten vyjmout z těla sami. Chceme-li však být naprosto sami sebou, musíme se také snažit skutečnost smrti, která k nám patří, nějak akceptovat. Musíme naši smrt, která je již teď v nás, přijmout. Je zřejmé, že zde se nyní už dále nedostaneme. Jakou odpověď nabízí bible?
4. Ježíš Kristus nežil pro sebe
Dosud jsme se ptali po našich vlastních zkušenostech, plánech a cílech. Když teď budeme tyto otázky klást Novému zákonu, musíme předem počítat s tím, že obdržíme odpovědi, které jsme vůbec nečekali. Křesťanská základní zkušenost není jen tak obecně lidská základní zkušenost. Ježíš Kristus byl člověk, který zlomil všechna lidská měřítka a který všem našim otázkám dává nový směr. Ježíš si na to činí nárok, protože jenom on sám zakusil Boha tak, jak je sám v sobě, že jenom skrze něj máme přístup k Bohu: “Já jsem cesta a pravda a život. Nikdo nepřijde k Otci, jenom skrze mne. Kdo viděl mne, viděl Otce” (Jan 14, 6.9). Mluvili jsme již o tom, že slovo “smysl” souvisí svým významem se slovy “jít, cestovat, jet, zaměřit se”. Smysl má vždy něco společného s cestou a s cílem. Ježíš o sobě tvrdí, že je cesta, a tím smysl našeho života, smysl historie a světa. To je ovšem ohromný nárok. Budeme o tom přesněji uvažovat ještě ve 4. týdnu.
Bible nám od první do poslední knihy ukazuje, že naše vůdčí obrazy, naše cíle a odpovídající plány nemůžeme brát pouze z našeho lidského prostředí. Izraelité nesmějí uctívat to, co fascinuje lidi okolního světa a co jim dává smysl. Nesmějí očekávat, že jim dají smysl síly země, přirozenosti krve, eros, předkové. Mocnosti, které si člověk v obrazech bůžků představuje, jsou udělány lidmi samými, a tedy nic. Starozákonní Bůh říká skrze svého proroka: “Tak mě poznáte a uvěříte mi a pochopíte, že to jsem já. Přede mnou nebyl vytvořen Bůh a nebude ani po mně. Já, já jsem Hospodin, kromě mne žádný Spasitel není” (Iz 43,10-11). Bůžkové jsou pokusem lidí dát si smysl sami.
Bible proto na nás požaduje, abychom naše hledání smyslu nejdříve zcela vzdali. Bůh se totiž ukazuje úplně jinak než jsme čekali. Dává našemu životu smysl, který bychom sami od sebe nenavrhovali, který od nás požaduje obrácení veškerého našeho myšlení, přání a plánování. Odpověď o smyslu, kterou nám dal Bůh v Ježíši Kristu, je totiž kříž. To je však ve skutečnosti odpověď, kterou už naším rozumem nemůžeme uznat a dokázat, která od nás vyžaduje základní rozhodnutí. Jak jsme si již ukázali, rovněž tvrzení, že všechno je nesmyslné a absurdní, obsahuje základní rozhodnutí, postoj k budoucnosti, jehož správnost rovněž nelze dokázat
Ptejme se nejdříve, jaký smysl viděl ve svém životě Ježíš. Jaké byly jeho cíle, plány, vůdčí obrazy. Čím byl nadšen, pro co žil. Pavel nám dává v dopise Římanům souhrnnou odpověď: “Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu. Vždyť ani Kristus nežil sám pro sebe” (Ř 15,2). Podle řeckého textu bychom mohli také přeložit: “Nežil sám pro sebe, nebyl nadšen sám sebou, nebyl ve svém konání a myšlení zaměřen na sebe”. To se vyjadřuje slůvkem “pro”. Žil pro své bližní, nasazoval se pro nás, kteří žijeme odloučeni od Boha. Nezvěstoval sám sebe, ale vůli toho, od něhož všechno přijal, svou existenci a svůj smysl: “Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mě poslal” (J 4,34). Ježíš nehledal osobní prospěch, ani se neobětoval snad pro kolektivní prospěch lidstva. Jeho dílem bylo spíš nasazovat se s krajní rozhodností pro všechny, kteří jsou vyvrženi, vyvrženi jako hříšníci ze společenství s Bohem, vyvrženi jako bezprávní z tehdejší společnosti. Věděl, že pro tuto činnost jej Otec potvrdil. Ve vztahu k němu zakusil smysl svého života. Nedoprošoval se uznání druhých lidí, aby si tak vynutil zkušenost smyslu svého života. Jemu stačilo, že jej uznává Bůh.
Už tady se ukazuje, že odpověď bible je jiná než jsme čekali. Sami od sebe netoužíme být tu v prvé řadě pro druhé, a sami od sebe nemáme taky tendenci očekávat souhlas s naší osobou a její uznání v prvé řadě od Boha.
Ale je zde ještě něco jiného. Řekli jsme už, že vztah k vlastní smrti je zkouškou ryzosti a pravdivosti toho, co nazýváme smyslem života. Nevíme, jestli Ježíšovy předpovědi o jeho utrpení a smrti jsou v našem dnešním smyslu “historické”. Ale při konfrontaci s tehdejšími nositeli moci a společnosti musel přece počítat s tím, že bude popraven. Evangelia nám zcela jasně líčí Ježíše jako někoho, kdo má k vlastní smrti zcela vědomý vztah a přijímá ji od Boha. Je to velmi zřetelné v Mt 16,21-23. Ježíš předpovídá, že mnoho vytrpí, bude zabit, ale třetího dne bude vzkříšen. Petr mu pro to dělal výčitky: “Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!” Ježíš odporuje Petrovi tvrdými slovy: “Jdi mi z cesty satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka.” Pro Petra je zřejmě “nesmyslné”, že mistr bude zabit a ještě s tím sám souhlasí. Je to myšleno úplně lidsky, tak lidsky, že jsou za tím již viditelné démonické síly. Ježíš proto požaduje od Petra a ostatních učedníků, aby otázku po smyslu položili jinak: “Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde, kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej” (Mt 16,24n). “Zapřít sám sebe” znamená tolik, jako nedbat sám sebe, odstranit sám sebe, být tu pro druhé. Ježíš slibuje: Kdo právě tak jako já je tu zcela pro druhé a nemá na mysli nic jiného než sloužit druhým, ten neočekávaným způsobem získá svůj “život”, to znamená, tomu bude darován nový vztah k sobě samému. Kdo však chce zachránit sám sebe, kdo se při všech svých plánech a činech ptá, jak to prospěje jemu, ten svůj život, to znamená sebe sama ztratí, nikdy sám sebe nenalezne.
Ježíš už během života přijal smrt předem, a podle svědectví evangelistů viděl ve své smrti nejhlubší naplnění smyslu svého života. Na kříži se za nás vydal Otci, a tím zároveň v nepředstavitelné míře našel sám sebe, jak ukazuje jeho vzkříšení. Jako člověk měl strach před smrtí jako každý druhý, ale tento strach nepotlačil ani nezakryl. Už před smrtí, na Olivové hoře, se ve veliké nejpůvodnější důvěře odevzdal Bohu: “Abba, Otče!” (Mk 14,34). Nikdo neví, co Ježíš zakusil před smrtí. Marek a Matouš ozřejmují tuto zkušenost pomocí žalmu 22,2: “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?” (Mk 15,34; Mt 17,45). Tentýž, který celý smysl svého života viděl v tom, být tu pro Boha a pro druhé, Syn, který smysl přijímá, tu volá po Bohu, Otci, který smysl dává! Kdo chce změřit hloubku této opuštěnosti? Ježíš jí za nás prošel, abychom my už nikdy nepochybovali o smyslu života a abychom byli připraveni přijmout i naši vlastní smrt. Ježíš ve své smrti vytrpěl - jako každý jiný člověk - zborcení všech vztahů, a právě tím nejhlubší nesmyslnost. To, co se stalo, je zároveň to, co se děje v Bohu. Neboť tentýž, který zde na kříži volá svého Otce, je zároveň Syn, který od počátku má vztah k tomuto Otci (J 1,1). Syn za nás vzal na sebe tuto “nesmyslnou” smrt, aby tak zvítězil nad každou nesmyslností, i nad nesmyslností naší vlastní smrti. Toto vítězství se projevuje v tom, že on i v nejhlubší opuštěnosti stále ještě volá svého Boha. Nevzdává se naděje, že jeho utrpení za nás má před Bohem smysl a že také on sám tento smysl na sobě zakusí. Je ochoten od Boha přijmout nový smysl, a skutečně jej také na sobě zakusil ve svém vzkříšení. Vzkříšení je nový vztah k Bohu, potvrzení, uznání a Boží souhlas s jeho osobou, přijetí nového smyslu!
Tady máme nyní odpověď: Ježíš ve vlastní smrti předal a přijal už také tvoji smrt. Jestliže silou Ježíšovy smrti teď v tomto okamžiku přisvědčíš vlastní smrti a přijmeš ji, začne také v tobě nyní nový vztah k Bohu, začne tvé vlastní vzkříšení! Nemusíš skutečnost vlastní smrti se studem skrývat nebo zakrývat životním elánem. Smysl tvého života nemůže být tvou smrtí, která je už nyní v tobě, dál zpochybňován. Je jisté, že nemůžeš nad svou vlastní smrtí zvítězit, vzít jí její moc. Jsi proto nanejvýše neschopný jí sám ze sebe přisvědčit a přijmout ji. Dovol tedy Ježíši Kristu, aby on zvítězil nad smrtí v tobě, aby ji on teď přijal za tebe, on, který to učinil již na kříži. Pak budeš smířen sám se sebou, smířen i s nepopiratelnou skutečností tvé smrti. To ovšem předpokládá, že předáš Ježíši Kristu vládu nad svým životem, že už nebudeš středem svého života ty, ale tento Ježíš Kristus. Předej mu nejen svůj život, elán, plány a cíle, ale přenech mu také skutečnost své smrti, vrať mu svou smrt. On žije v tobě a přijme tvoji smrt v tobě a pro tebe. Tak obdržíš svobodu, kterou ti jinak nemůže dát nikdo, neboť žádný jiný člověk nemůže na sebe vzít tvoji smrt. Ježíš Kristus nás však vysvobodil z otroctví smrti. “Kde je, smrti, tvé vítězství? Kdo je, smrti, tvá zbraň?” (1K 15,55).
5. Bůh je sebeodevzdání
Otázka po smyslu našeho života nás zavedla k Ježíšovi a Ježíš nás vedl k Bohu jako nejposlednější instanci, od níž přijímáme smysl. On nám dává existenci bez nás a opět nám ji bere také bez nás. Co je to za Boha? Ježíš nám odpovídá, že Bůh nám bere existenci sice bez nás, ale ne bez sebe sama: Bůh neušetřil vlastního Syna, ale vydal jej za nás všechny (Ř 8,32). Tím, že Bůh neušetřil své nejvlastnější, svého Syna, nešetří také ani sebe. Tím, že za nás odevzdává vlastního Syna, odevzdává také něco ze sebe sama. Syn zjevuje toto sebeodevzdání Otce tím, že se sám za nás odevzdává: “Jako milované děti následujete Božího příkladu a žijete v lásce” (Ef 5,1n; srv. Ef 5,25; Ga 2,20). Křesťanské poselství bychom mohli shrnout v tuto jedinou větu: Bůh je sebeodevzdání. On je ze sebe sama a skrze sebe sama, nemá původu mimo sebe, nemá žádného Boha nad sebou, od něhož by přijímal existenci a smysl. Má všechno, co by mohl mít. On je všechno, co by mohl být. Má smysl v sobě samém. Bůh však nežije úplně pro sebe, ale zjevil svou nejvnitřnější podstatu tím, že se sám odevzdává. Bůh je láska jako sebeodevzdání! Člověk Ježíš Kristus nám tohoto Boha ukázal, neboť celý smysl jeho života bylo sebeodevzdání. Křesťanská základní zkušenost není tedy ničím jiným než napodobováním onoho Boha, který to své nejvlastnější odevzdal za nás. Zácvik do základní křesťanské zkušenosti je tedy zácvikem do existence pro druhé, zácvikem do sebeodevzdání. V něm nám bude přidána jako dar nečekaná zkušenost se sebou a nalezení sebe, zintenzivnění celé osobnosti až do jejich pocitů a afektů. Je skutečně neuvěřitelné, co se děje, když se člověk zcela vydá Bohu!
Později si ještě ukážeme, že ke křesťanské základní zkušenosti patří také vykonávání darů Ducha (charismat), jež jsou každému jednotlivci podle jeho schopností darovány Bohem pro službu v církvi a ve světě. Tyto dary Ducha jsou výrazem Boží lásky k nám, jeho sebeodevzdání, a mohou se tedy také projevovat jenom když se odevzdáme bližnímu.2) Později si ještě ukážeme, že tento proces předpokládá přijetí vlastní smrti, “křest smrtí”, a v tomto smyslu je všechno jiné než “entuziastický”. Je běžné dívat se na “charismatickou obnovu” jako na “entuziastický fenomén”. Budiž však důrazně poukázáno na to, že slovo “entuziasmus” (řecky enthusiasmós) se v Novém zákoně vůbec nevyskytuje. Domnívá-li se někdo, že se bez něho nelze obejít, muselo by se dokázat, že je správné označovat Ježíšovu smrt jako “entuziastickou”. V dnešní mluvě se s tímto slovem spojuje představa “nadšený”, “přepjatý”. Proto je mylné nazývat vykonávání darů Ducha “entuziastickým”.
