1. týden
S M Y S L
1. den: Naslouchat Bohu a odpovídat mu
2. den: Náhoda a teror
3. den: Kdo, nebo co je tvým Bohem?
4. den: Osobní, živý Bůh
5. den: Miluje tě a je s tebou
6. den: Má plán pro tvůj život
7. den: Kdo miluje svůj život, ztratí jej
1. den: Naslouchat Bohu a odpovídat mu
Na počátku modlitebního setkání s Bohem si připomenu, že sám jsem se nechtěl a neplánoval, že jsem vyšel z Boží lásky. Prosím jej, aby otevřel moje oči a uši. Jsem vděčný, že tuto prosbu mohu nyní vyslovit, protože ona znamená, že svatý Duch již ve mně působí. Boží Duch, Duch sebevydání a lásky je v nás již přítomen dřív, než se můžeme Bohu otevřít! Začínat nemusíme my, ale Bůh sám přichází k nám, prosí nás, zve nás. Stačí, abychom přijali jeho nabídku.
Nech se zcela osobně probudit a oslovit “slovem života”. Slovo Boží je samo o sobě úrodné a účinné. “Toto je výrok Hospodinův: 'Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal'“ (Iz 55,10n).
Déšť padá na zem, ale dřív, než se teplem slunce částečně opět vypaří, napojí ji a zúrodní. Nevrací se nazpět k nebi, aniž něco vykoná. Podobně je tomu také s Božím slovem. Padá jako déšť na tvrdou vyschlou krajinu, zúrodňuje naši vnitřní vyprahlost. Padá do naši stísněnosti, že je snad všechno nesmyslné. “Uzdravuje” a zachraňuje náš život “z jámy” (Ž 107,20). Toto slovo, jímž nás Bůh podle okolností přepadá zcela náhle jako bouře, se vrací jako naše osobní odpověď zpět k Bohu. Působí, že se k němu obracíme, že se modlíme!
Slova života a spásy, která každodenně do sebe přijímáme, chtějí umožnit a způsobit, abychom Bohu odpověděli a obrátili se k němu. Tím je řečeno něco velmi důležitého. Víra pochází ze slyšení Božího slova. To nejdůležitější je tedy, abychom přesně naslouchali:
Co mi chce Bůh nyní tímto slovem říci?
Co chce tímto slovem ve mne způsobit?
Co mám dělat, nebo čeho mám zanechat, abych to pochopil?
Když se - i po dlouhém odloučení - setkáme s někým, koho milujeme, nemusíme se nutit k pozornosti. Milenci nepotřebují žádnou techniku, aby spolu rozmlouvali. Jsou si již svojí osobní přítomností navzájem otevřeni. Podobně je to s námi, když se v Božím slově setkáváme s Bohem. Přirozeně je možné, že nám nějaká technika meditace pomůže soustředit se na Boha. Taková cvičení však nejsou pro křesťana postupem, jak se ponořit sám do sebe a doufat, že v sobě najde základ života a bytí. Křesťanská meditace není v žádném případě zničení vlastního já, ani v první řadě spojení se vším co existuje, ale je vnímajícím bytím pro Boha.
Pomůže nám, když si každý den přečteme z bible nějakou část nahlas. Snad poprvé uslyšíš, jak čteš bibli. Takové čtení nahlas pomáhá, abychom se soustředili a přesně naslouchali. Hlasitou mluvou se slyšení Božího slova stává smyslovým. Proto pomáhá ještě více, když tyto texty čteme společně s druhými, a pak se ptáme, co chce Bůh nyní každému z nás tímto textem říct. Není dobře široce přitom diskutovat o textu. Spíše by měl tento text každého osobně oslovit a položit mu otázky. Důležité je proto společné mlčení, z něhož se pak vynoří osobní zkušenost s textem. To je již první zácvik do modlitební bohoslužby, jak se konala v prvotní církvi, o níž budeme mluvit ještě později.
Pak se pokus - snad nejdříve sám - odpovědět Bohu ve volně formulované osobní modlitbě. Od počátku buď přesvědčen o tom, že Bůh je zde pro tebe, obzvlášť v této půlhodině, kterou sis vyhradil pro své denní čtení bible a pro modlitbu. Rád ti bude naslouchat. Modli se nahlas, není-li ti tento způsob modlitby příliš zatěžko. V následujících týdnech se dostaneme ještě vícekrát k zábranám, které jsou s tím spojeny.
2. den: Náhoda a teror
Náš život je buď nešťastná nebo šťastná náhoda, nebo skutečně existuje Bůh, který nás měl rád dříve než nás stvořil, a který zde chce být pro nás. Kdo odvozuje své bytí z pouhé náhody, je nutně bez Boha (bezbožný). Také ty ses už ve svém životě setkal - ať už vědomě nebo ne - s nutností rozhodnout se pro čistou náhodu nebo proti ní, pro Boha, nebo proti němu.
“Zcestně uvažují ti, kdo si mezi sebou říkají: 'Krátký a strastiplný je náš život a proti skonu člověka není léku; neznáme nikoho, kdo by unikl z podsvětí. Bez svého přičinění jsme se narodili a potom budeme, jako bychom nikdy nebyli. Dech v našem chřípí je jako dým a myšlenka jako jiskra při tepu našeho srdce. Když zhasne, tělo se rozpadne v popel a duch se rozplyne jako lehký vánek. Naše jméno bude časem zapomenuto a nikdo nevzpomene na naše činy. Náš život se rozplyne jako stopa po obláčku, rozptýlí se jako mlha zahnaná paprsky slunce, sražena jeho teplem. Neboť náš čas je jako pomíjivý stín, není možno odložit svůj skon, protože je zpečetěn, a nazpět nepřijde nikdo. Nuže tedy, užijme zde dobrých věcí, chopme se všeho stvořeného rychle jako v mládí. Opatřme si hojně vybraného vína a vonných mastí, ať nám neujde žádný květ jara. ... Deptejme chudého, i když je spravedlivý, nešetřme vdovy, nemějme ohled na šediny starce ve vysokém věku. Naše síla ať je zákonem spravedlnosti; co je slabé, ukazuje se být bez užitku.'“ (Mdr 2,1-11).
Z uvedeného textu plyne toto: Jestliže jsme vznikli pouhou náhodou, pak náš život nemá ani smysl, ani cíl. Pak se vlastním a posledním smyslem života stává upotřebitelnost, a to i při použití násilí. Důsledkem je pak panství teroru těch, kteří se mohou nejvíce prosadit. Slabost se stává neužitečnou a bezcennou. Uvažuj, zda i ty v podstatě nemyslíš stejně: Smysl má jen to, co mi prospívá! Nepokoušíš se také ty vykonávat svoji moc, druhé přetrumfnout, abys je ovládnul? Podřídit je svým plánům a cílům, i když to neříkáš nahlas? Kdo nemá sklony k tomu, aby se bezohledně prosazoval v boji o prestiž a moc v životě i ve společnosti? Kdo se zřekne svých vlastních výhod ve prospěch slabšího ?
3. den: Kdo, nebo co je tvým Bohem?
Dá se ukázat, že každý člověk ctí nějakou moc, jíž je podřízen. V ní hledá potvrzení a ospravedlnění svého bytí, smysl svého života. Prvotní zemědělští lidé uctívali jako své bůžky souhvězdí a jiné přírodní síly. U nich hledali své zajištění a svou ochranu. V podstatě hledali samotného Boha. V moderních průmyslových státech existují jiní bůžkové a jiné ovládající moci: technický, lékařský, sociální a společenský pokrok, filmové hvězdy, olympijští vítězové, političtí vůdcové. Přečti si následující text a poctivě přemýšlej, kdo nebo co je ve tvém životě tvým “Bohem”: “Vskutku nicotní jsou od přírody všichni lidé, kterým nebylo dáno znát Boha ze všeho dobrého, co mají před očima, nedokázali poznat toho, který je, a z pohledu na dílo nerozpoznali Tvůrce. Ale oheň, vítr nebo rychlý mrak, hvězdný kruh, dravé vodstvo nebo nebeská světla považovali za světovládné bohy. Jestliže uneseni jejich krásou je pokládali za bohy, tím spíše měli poznat, oč lepší je jejich Pán, neboť on, té krásy prapůvodce, vše stvořil. Jestliže žasli nad jejich mocí a působením, měli z nich pochopit, oč mocnější je ten, kdo je uspořádal. Neboť z velikosti a krásy tvorů může být srovnáním poznán Původce jejich bytí. Ale ovšem, zasluhují malou výtku: zřejmě bloudí při hledání Boha a ve snaze ho najít.” (Mdr 13,1-6).
“A tak služba modlám nehodným jména je počátkem, příčinou i koncem všeho zla.” (Mdr 14,27).
Pavel píše: “Dříve jste však neznali Boha a byli jste otroky bohů, kteří ve skutečnosti bohy nejsou. Nyní byli jste od Boha poznání. Jak to, že se zase navracíte k těm bezmocným a ubohým mocnostem a chcete se jim dát znovu do otroctví.” (Ga 4,8n).
Více než přírodní síly jsou dnes uctívány moc a násilí v politice, v průmyslu, ve sdělovacích prostředcích a v zábavních podnicích. Bude ti ke pomoci, vypíšeš-li si nyní, co je ve tvém životě hlavní věcí, kdo nebo co tě tak přitahuje, že se od toho nemůžeš odloučit; kdo nebo co tě ve tvém životě ovládá. Pro další průběh zácviku je velice důležité, aby sis to ujasnil!
1. Čím jsem fascinován, přitahován, nadšen?
2. Jaké plány a cíle mám pro nejbližší týdny a měsíce?
3. Co bych rád měl a vlastnil? O čem sním ?
Zácvik do základní křesťanské zkušenosti je možný jen tehdy, když si na tyto otázky odpovíš zcela poctivě, a když se přitom současně zeptáš: Kolik námahy investuji do prosazování těchto svých plánů a cílů? Co je vlastním a posledním smyslem mého života? Skutečně rozhodující význam má to, abys poznal, jak velice vytlačuješ Boha ze svého srdce.
Uvažuj! Je dobré a nutné, aby ses ve svém zaměstnání snažil o zajištění své existence. Ale vidíš-li smysl svého života jen a jen v tom, že vyděláváš peníze a o nic dalšího se nestaráš, pak jsou právě peníze tvým Bohem. Každý člověk potřebuje trochu uznání, ale je-li všechno naše uvažování zaměřeno jen pouze tímto směrem, pak právě ostatní lidé, o jejichž uznání žebráme, jsou našim Bohem! Přirozeně máš pečovat o své děti, ale i ony se mohou stát tvým Bohem, ovládnou-li celý tvůj život. “Vždyť počátkem nemravnosti je vymýšlení model, a jejich vytváření je zkázou života. Nebyly od počátku, ani nepotrvají navěky. Přišly na svět z lidských pověr, a proto je čeká rázný konec. Tak třeba otec, zdrcený krutým žalem nad dítětem náhle mu odňatým, zhotoví jeho obraz a hned začne mrtvé dítě ctít jako Boha a od své čeledi vyžaduje slavit svátky a zachovávat obřady.” (Mdr 14,12-15). Když přehnaně uctíváme lidi nebo věci, když se přehnaně o něco snažíme, pak už nemáme sílu dostat se nad tyto vytoužené a vybojované věci, takže ony pak pro nás zastupují Boha, stanou se našimi modlami!
Zlé často začíná přeháněním dobrého! Abychom se vyhnuli tomuto přehánění, může být nutné vzdát se zcela radikálně některých svých vazeb, cílů, oblíbených myšlenek: “Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč!... A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč!”(Mt 5,29). Vyplatí se být vůči sobě tak radikální, protože jen tak se dostaneme do styku s Bohem! Není snad nutné usekávat si ruku, ale stačí odmontovat vypínač u televizoru a získat tak čas: pro bibli, pro rodinu, pro modlitbu, pro charizmaticko-kritickou angažovanost ve společnosti.
4. den: Osobní, živý Bůh
Bůh, k němuž se v následujících týdnech obracíme, je Bůh bible, a ne Bůh filosofů. Bůh není nějaký první, nebo nejvyšší princip, nezměnitelný, nehybný, nedotčen děním ve světě, nereagující na lidské dějiny. Starý zákon si představuje Boha po vzoru člověka: je žárlivý, slitovává se, má vášně, ačkoli je současně nekonečně jiný než člověk: “Jsem Bůh a ne člověk, jsem svatý uprostřed tebe” (Oz 11,9 ).
Je důležité, že je živou osobou, Pánem nad historií lidstva, Pánem také nad historií tvého života! Když jej skutečně hledáš, pak může v každé chvíli zasáhnout do tvého života stejně, jako když “vlastní osobou” vyvedl izraelský národ ze zajetí a z otroctví: “Hospodin, tvůj Bůh je oheň sžírající, Bůh žárlivě milující. Nalezneš ho, budeš-li ho opravdu hledat celým svým srdcem a celou svou duší. Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh milosrdný, nenechá tě klesnout a nepřipustí tvou zkázu. Anebo zdali se pokusil nějaký Bůh přijít a vzít pronárod z prostředku jiného pronároda zkouškami, znameními, zázrakem a bojem, pevnou rukou a vztaženou paží? Tobě bylo odhaleno poznání, že Hospodin je Bůh; mimo něj není žádný jiný. Protože miloval tvé otce, vyvolil po nich i jejich potomstvo a tebe vyvedl svou velikou mocí z Egypta. Proto poznej dnes a vezmi si k srdci, že Hospodin je Bůh nahoře na nebesích i dole na zemí; žádný jiný není” (Dt 4,24.29.31.34n.37.39). “Mými svědky jste vy, a můj služebník, kterého jsem vyvolil. Tak mě poznáte a uvěříte mi a pochopíte, že já jsem zde (pro vás). Přede mnou nebyl vytvořen Bůh a nebude ani po mně. Já, já jsem Hospodin, kromě mne žádný spasitel není, já sám jsem Bůh”(Iz 43,10nn).
Bůh se zjevuje jako “já” a oslovuje nás jako “ty”. Je osobní Bůh a vždy zasahoval do historie svého národa. Budeš-li ho prosit, zasáhne i do historie tvého života. Zjeví se ti!
5. den: Miluje tě a je s tebou
Osobní Bůh stvořil všechny lidi, a tedy také tebe, z lásky. Ke všem lidem, a tedy také k tobě, chce mít zcela osobní vztah. “Neboť miluješ všechno, co tu jest, a nepohrdáš ničím z toho, co jsi stvořil, vždyť kdybys něco nenáviděl, nebyl bys to udělal. Jak by něco mohlo trvati, kdybys to nechtěl, anebo jak by něco bylo zachováno, kdyby tebou nebylo zavoláno?” (Mdr 11,24n). “Běda tomu, kdo by řekl otci: 'Cos to zplodil? 'Nebo ženě: 'Cos to porodila?' Toto praví Hospodin, Svatý Izraele, jeho tvůrce: 'Ptejte se mě na ty věci, které přijdou! Ohledně mých synů, díla mých rukou, budete mi něco přikazovat? Zemi jsem učinil já a člověka na ní jsem stvořil'“ (Iz 45,10-12). “Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já půjdu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel. Neboj se, já budu s tebou” (Iz 43,1-3.5).
Poslední text patří celému národu. Můžeš jej však vztahovat osobně na sebe, protože na mnoha místech Starého zákona říká Bůh jednotlivým lidem: ”Jsem s tebou!” Nejsi na světě ze své vůle, sám jsi se nenavrhl, musíš, ať chceš nebo ne, svůj život přijmout odjinud. Je to vskutku osvobozující zpráva, kterou nám říká bible: Mým původcem není slepá náhoda, ani společnost, ani jiný člověk, ale milující Bůh, který nezavrhuje nic z toho, co stvořil! Bůh, který mě nejhlouběji chápe, více, než mě může chápat a přijímat kterýkoli člověk! Jistě, existují dny a hodiny (možná už je máš před sebou), v nichž bychom chtěli volat s Jobem: “Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil! Proč jsem neumřel hned v lůně?” (Jb 3,3.10). Kdybychom si sami mohli určit a naplánovat svůj život, charakter, schopnosti, udělali bychom jistě mnohé jinak. Také ty jsi to už vyčítal Bohu? Důvěřuj jeho slovu. Je s tebou, osvobodí tě. Uznává tě takového, jak tě stvořil. Je s tebou i v bezvýchodných situacích!
6. den: Má plán pro tvůj život
Když nás Bůh z lásky povolal k životu, nebyl to akt svévole, ale jednal podle svého plánu. Bůh bible o sobě tvrdí, že má plán pro tvůj i můj život, pro společnost a pro další rozvoj světa. “Toto praví Hospodin: 'Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním'“ (Iz 46,10). “On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání” (Ef 1,11). Hospodin však také říká: “Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše” (Iz 55,8n).
Hlavním problémem našeho života nejsou naše nevyplněná přání a naše narušené plány, ale nevyplněná přání a narušené plány Boží!
Bible tvrdí, že Bůh má plán pro tvůj život, tvoji rodinu, tvůj národ, pro celý svět. Bible neříká, že tento plán prohlédneme. Naopak, v listě Efesanům se Boží plán, který nám byl zjeven v Kristu Ježíši a v církvi, označuje jako “tajemství” (Ef 1,9n). Bůh nám v Ježíši Kristu zjevil svůj plán se světem, a také svůj plán s každým z nás. Tím se však jeho tajemství neodstraňuje, ale právě teprve nyní se zjevuje. Ani Ježíš sám neznal od počátku plán, který s ním měl Bůh. Na Olivové hoře se jeho lidská přirozenost vzpírala proti tomu, že se na něm musí naplnit slova Písma: “Byl započten mezi zločince” (Lk 22,37-46). Evangelisté často zdůrazňují toto nepochopitelné “musí”, které nám ukazuje Boží plán s Ježíšem. On se svěřil tomuto Božímu plánu až k ”nesmyslnosti” své smrti. Na kříži zakusil na sobě Boží plán jako nepochopitelné tajemství. Na kříži Bůh “provedl” svůj odvěký plán (Ef 3,11).
Také my zakusíme na sobě Boží plán s námi, ale nikdy jej nepochopíme. Bůh se nám chce totiž sám darovat, odevzdat se nám, jak nám to zjevil na kříži svého Syna. Kdo by chtěl něco takového pochopit? Proto můžeme v listě Efesanům číst: “V něm (Kristu Ježíši) smíme i my ve víře přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou. Proto prosím, abyste se nedali odradit tím, že pro vás trpím “ (Ef 3,12). Tajemství Božího plánu zakoušíme natolik, nakolik mu důvěřujeme. Také křesťan má nerozřešené otázky, ale při následování Krista může s nerozřešenými otázkami žít! Naše vlastní přání a plány budou znova ukřižovávány, avšak tyto zkušenosti nebudeme nikdy považovat za “nesmyslné”, když dovolíme Bohu, aby nám daroval onu původní důvěru, kterou nám Ježíš Kristus ukázal svým životem a dosvědčil svou smrtí.
Křesťan pracuje s nasazením všech sil na každodenním pokroku, na nutných změnách společnosti. Nedělá to však na základě nějaké ideologie, které nejde v první řadě o pravdu, ale o prosazení politických cílů, nýbrž proto, že ví, že Bůh má se světem plán a že miluje všechny lidi. Nevzdává se proto naděje na změnu nespravedlivých struktur ani tehdy, když ostatní snad už resignovali. Prostředkem jeho boje není nenávist, ale vydání sebe. Zachovává proto kritický odstup od všech nauk spásy vytvořených lidmi. Ví, že kdyby svět, politika, průmysl byly řízeny pouze lidskými plány, vedlo by to k nesnesitelnému panství člověka nad člověkem, a s tím nevyhnutelně spojenému teroru peněz a byrokracie. Naopak, kdo se vydá Božímu plánu, změní svět!
7. den: Kdo miluje svůj život, ztratí jej
Někteří z poutníků, kteří přišli o svátcích klanět se Bohu, byli Řekové! Ti přistoupili k Filipovi a prosili ho: 'Pane, rádi bychom viděli Ježíše'“ (J 12,20).
Koncem prvního týdně už zřejmě vidíme, že jsme se vždy - i když snad ne úplně vědomě - rozhodovali buď pro náhodu, nebo pro Boha. Vede se nám stejně jako oněm Řekům, kteří měli takový zájem na tom, blíže poznat tohoto Boha. Narazili jsme přitom na Ježíše a rádi bychom jej také “viděli”. Přijme nás? “Ježíš jim odpověděl: 'Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život v tomto světě, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. Kdo mě chce sloužit, ať mě následuje a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.'“(J 12,23-26).
Ježíš není nějaký kouzelník, který všechno ví a všechno dovede, na něhož bychom se rádi “podívali”. Kdo ho chce poznat, nemá jinou volbu, než jej následovat v odevzdání života. Evangelista Jan v podobenství o pšeničném zrnu zvěstuje velepíseň smrti: Zrno nesmí chtít zůstat samo, tj. nesmí chtít, aby zůstalo zachováno. Chce-li nést plody, musí zemřít, musí prolomit svoji slupku a vzdát se sebe. Pšeničné zrno, které chce zůstat pro sebe, které myslí jen na svoji soukromou existenci, zůstává v sobě samém beze smyslu, shnije. Když se ale vzdá sama sebe, prolomí slupku a zemře, naplní svůj smysl. Přináší bohaté plody.
Zde se jasně ukazuje, nakolik je křesťanská zkušenost se smyslem života spojena s přijímáním a předjímáním vlastní smrtí. Kdo žije jen pro vlastní seberealizaci, pro maximální uznání, čest, moc, pro vytváření majetku, nenalezne onoho Boha, který mu dal život. Jeho život zůstává hluboce nesmyslný, protože se bere příliš vážně. Kdo se příliš respektuje, nikdy nenalezne sebe! Sebenalezení dostáváme jako dar, když následujeme Ježíše, když s ním umřeme.
Přirozeně tato tvrdá slova jsou nepříjemnými požadavky. Nikdo je neslyší rád, a také ten, který je zvěstuje druhým, připadá si nepoctivý. Snad nám ale Bůh chce v následujících šesti týdnech trochu více ukázat kdo je a jaký je. On sám nám sloužil v Ježíši Kristu, a to zase povzbuzuje nás, abychom sloužili druhým. Smysl našeho života pochopíme teprve tehdy, budeme-li z Ježíšova pověření pokračovat v jeho díle a necháme-li se k tomu vybavit “milostí služby”, tj. těmi dary svatého Ducha a charizmaty, které každému z nás podle naších schopností chce udělit Duch Ježíše Krista (viz 1K 12,4-11). Když se pro ně otevřeme a v jejích síle sloužíme Ježíši, pak nás Otec “ctí”. To znamená, že nejhlubší pochopení, ocenění, uznání, “uctění” Bohem zakusíme tehdy, když se v síle darů svatého Ducha “charizmaticky” zasadíme za druhé a sloužíme jim. Obnova charizmat v církvi, otevřenost i vůči těm, která jsou již po staletí téměř zapomenuta, je však možná jen tehdy, když my sami zemřeme, když nechceme zvěstovat a šířit sebe, ale Ježíše Krista jako Spasitele a jediného Zvěstovatele Božího. Na počátku charizmatické zkušenosti je proto přijetí vlastní smrti, které nám více než cokoli jiného umožní poznat naši vlastní nedůležitost. Potřebujeme ocenění našeho vlastního bytí tak, jako potřebujeme vzduch k životu, ale zakusíme jej pouze natolik, nakolik své bytí, a tím i sebe sama, odevzdáme Bohu.
V posledních čtyřech týdnech budeme ještě přesněji mluvit o milosti služby, o charizmatech. Než se otevřeme té nejintenzívnější zkušenosti se sebou, radosti a lásce, které nám budou uděleny spolu s charizmaty, volá nás Bůh k obrácení. Promysli si opět, co sis napsal ve třetím dnu: Kdo, nebo co je tvůj Bůh? K jakému Bohu se modlíš? Od koho nebo od čeho očekáváš smysl svého života? Neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání? (Ř 2,4).
