6. týden
D A R Y D U C H A
1. a 2. den: Ekumenická modlitba
3. den: Kdybych neměl lásku
4. den: Veliké věci mi učinil ten, který je mocný
5. den: Usilujte o dar prorocké řeči
6. den: Plni Ducha zpívejte společně
7. den: Znovunalezení tajemství
1. a 2. den: Ekumenická modlitba
Dary svatého Ducha jsou vždy propůjčovány ke službě v celé církvi a pro církev. Proto se všechny dodnes ještě rozdělené církve a církevní společnosti cítí tak nejistě, když pozorují, že svatý Duch rozděluje své dary i mimo jejich uzavřená společenství. To přiznává i II. Vatikánský koncil v dekretu o ekumenismu: “... některé, ba i velmi mnohé a význačné z prvků nebo dober, z nichž je sama církev budována a živena, mohou existovat mimo viditelné hradby katolické církve: psané Boží slovo, život milosti, víra, naděje a láska a jiné vnitřní dary Ducha svatého a viditelné prvky” (3,2). Kvůli rozdělenosti křesťanů se stává katolické církvi obtížným “vyjádřit v samé skutečnosti života plnost své katolicity v každém ohledu” (4,10). Proto může “všechno, co vytváří Duch svatý svou milostí v odloučených bratřích, přispět i k našemu vzdělání” (4,9).
Rozdělenost vedla k tomu, že v oddělených církvích a církevních společnostech byly příliš zdůrazňovány jednotlivé dary svatého Ducha, a to pak vedlo k dalšímu utvrzení v rozdělenosti. Charizmatická obnova má v sobě sílu tyto přehrady zrušit a každé církvi jasněji ukázat dary svatého Ducha v ostatních církvích a církevních společnostech. V “duchovním” ekumenismu jsou proto všechny církve vedeny k přiznání své dosavadní jednostrannosti a otevírají se - při zachování kritičnosti - přijetí zkušenosti se svatým Duchem, které jsou živé v jiných církvích (viz ekumenické teze v Dodatku 1. dílu).
Dnes je nezbytně nutné, aby modlitební skupiny vznikaly v rámci současných farních obcí a současných církví. Každá církev musí vnést do vytouženého a znovu smířeného křesťanství své vlastní výrazné zkušenosti se svatým Duchem. Svatý Duch byl přece činný v historii, a to i v oddělených duchovních tradicích. Bylo by přímo “hříchem proti Duch svatému” to neuznat. Z úcty před působením svatého Ducha v historii (přes všechny hříchy a vinu) nemůžeme z ničeho nic přeskočit do situace prvotní církve a začít zcela od začátku. Proto charismatická obnova musí být nejprve pravoslavná, luterská, reformovaná, katolická atd., než se může stát opravdu ekumenickou.
Přejímání zkušeností se svatým Duchem z jiných církví není však možné, jestliže se současně mezi těmito nejen různými, ale dosud i oddělenými dary svatého Ducha nevytváří spojení v ekumenických modlitebních bohoslužbách. To ovšem předpokládá, že každý zůstane pevně zakotven ve své vlastní duchovní tradici. Zkušenost ukazuje, že každý, kdo se dá od Krista pokřtít svatým Duchem, získá i nový vztah ke své církvi. Svatý Duch sjednocuje oddělené církve, aniž by popíral své dílo v nich. Modlitební bohoslužba křesťanů různých duchovních tradic vede proto často k hlubšímu zakoušení lidské viny na rozdělenosti. Ta se sice netýká každého jednotlivého křesťana přítomného na takové bohoslužbě, ale každý z nás je zasažen proviněním druhých. Prosíme Boha nejen o uzdravení ran, které v každém z nás jsou zdrojem nedůvěry vůči němu (viz modlitba o uzdravení na konci třetího týdne), ale prosíme ho také o uzdravení zděděné viny na rozdělenosti křesťanů. Prosí-li přítomní o uzdravení této zděděné viny, je často ekumenické modlitbě darována mimořádná hloubka.
Církve a církevní společnosti jsou sociální strukturou, která má v sobě církevní sebevědomí: “my”. Zdůrazňování tohoto “my”, pocházející z lidských impulsů, je právě tak neduchovní, jako z osobních impulsů pocházející zdůrazňování “já” v modlitebních shromážděních. Co Pavel říká o rozdělenosti uvnitř korintské obce, platí proto v přeneseném smyslu i o rozdělenosti křesťanů. “Prosím vás, bratři, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorni a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení. Dověděl jsem se totiž o vás z domu Chloé, bratři, že jsou mezi vámi spory. Myslím tím to, že se mezi vámi říká: 'Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu'. Je snad Kristus rozdělen?” (1K 1,10-13). “Dosud patříte světu. Odkud je mezi vámi závist a svár, ne-li z toho, že patříte světu a žijete jako ostatní lidé? Když se jeden z vás hlásí k Pavlovi a druhý k Apollovi, neznamená to, že jste lidé světa?” (1K 3,3n).
Co to znamená pro ekumenickou modlitební bohoslužbu? Uvažme nejprve, že každý účastník je zformován spiritualitou své církve. Luterán vnese do takové bohoslužby zkušenost útrap a útěchy, pravoslavný křesťan zkušenost přítomnosti svatého Ducha v liturgii, kvaker meditaci, naslouchání vnitřnímu světlu, které osvěcuje každého člověka. Katolík zkušenost jednoty, která je stále ještě větší, než ta dosud tak veliká rozdělenost v církvi, zkušenost duchovní kontinuity, korektury a řádu. Baptista prvek osobního rozhodnutí v křesťanství, člen letniční církve dar jazyka atd. Samozřejmě se každý bude zpočátku bránit tomu, aby se vázal na určitý výraz duchovního života, protože žádná církev nechce přece vědomě a výslovně uskutečňovat jen část, jen výsek z celku křesťanského života. Ale bylo by službou ke smíření rozdělených církví, kdyby každý křesťan do ekumenické modlitební bohoslužby přinášel vědomě svou vlastní duchovní tradici, aby jednotlivé dary svatého Ducha mohly růst k harmonii jednoho těla Kristova. Mnozí křesťané už dnes nežijí v tradici své církve; poněkud se odklánějí. Kdyby pak při modlitební bohoslužbě zažili dosud nepoznané, hluboké duchovní spojení s křesťany jiných vyznání, mohli by dojít k názoru, že všechny tradice je možné opustit. To by ale vedlo k vytvoření “nadcírkve”, nebo dokonce k nové “nadkonfesijní” církvi. Větší část křesťanů by z toho neměla “žádný užitek” (1K 14,17) a dary svatého Ducha by se staly samoúčelnými, nesloužily by církvi.
Pro duchovně živou ekumenickou modlitební skupinu se tím stává snesitelnou i bolest, že nemohou společně slavit eucharistii. Charizmatická obnova se pohybuje v předpolí plného eucharistického sjednocení a očekávané jednoty. Podle nejstarší tradice jsou křest a přijetí darů svatého Ducha předpokladem pro přijetí eucharistie. Společná eucharistie bez předcházející společné obnovy ducha nemůže tedy vést k plné jednotě. Snášení rozdělenosti a naděje do budoucnosti při obnově ducha jsou proto hlubokým duchovním procesem. Zkušenost s pospolitostí v jednom svatém Duchu uschopňuje charizmaticko-ekumenickou modlitební skupinu pro přijetí “křtu smrtí”. I když bylo jasně řečeno, že nemůže být vydáno pozvání ke společnému slavení eucharistie, přece by se podle všeobecné praxe neměla odmítnout účast těch jednotlivců, kteří by rádi eucharistii přijali.
3. den: Kdybych neměl lásku
Ne náhodou je “velepíseň lásky” mezi 12. a 14. kapitolou 1. Pavlova listu Korinťanům. Láska není charizma mezi ostatními charizmaty, ale trvalý začátek všech charizmat. Tato láska je hlubší než pouhý úmysl, hlubší než každý pocit, neboť ona je láskou Boží, která mnou prochází k ostatním lidem, láskou Kristovou k nim. V závěru Janova evangelia je známý text: “Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: 'Šimone, synu Janův, miluješ mě víc než ti zde?' Odpověděl mu: 'Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád'. Řekl mu: 'Pas mé beránky'“. (J 21,15).
Ježíš se třikrát Petra ptá a třikrát ho vybízí: chceš-li mě milovat, miluj lidi tak, jako je miluji já. To platí nejen pro Petra jako “pastýře”, ale: “Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu. Vždyť Kristus neměl zalíbení sám v sobě. Jsem přesvědčen také já o vás, bratří moji, že i vy jste plni dobroty, naplněni veškerým poznáním, takže sami můžete ukazovat cestu jeden druhému” (Ř 15,2n.14).
Kristus má na každém z nás osobní zájem a s ním se máme ztotožnit. Máme-li tedy při bohoslužbě prorocký příspěvek, pak se v něm má projevit Kristův zájem na druhých, jako sebeodevzdávající se láska. Prosíme-li o uzdravení, pak máme ostatní lidi milovat toutéž láskou, se kterou Ježíš na ně hleděl a uzdravoval je. Chceme-li našimi dary svatého Ducha ovlivnit ostatní, nesmíme opustit vliv Kristův, ale vliv své osoby. Jestliže naše svědectví toho druhého zahanbuje, pokořuje, je-li útočné, pochází více z pocitu duchovní převahy než z lásky Kristovy. Zneužíváme darů svatého Ducha, aby se nám dostalo uznání a ocenění.
Láska, o níž zde mluvíme, neznamená citové omámení nebo blouznění. Je především láskou k celé církvi, k její jednotě a k jejímu řádu. Jí budeš veden “kam nechceš” (J 21,18), neboť ona prochází křtem smrtí, nehledá svůj prospěch. Třeba tě Boží Duch k takové lásce dovede na konci šestého týdne?!
4. den: Veliké věci mi učinil ten, který je mocný
Nový zákon poukazuje stále znovu na to, že dary svatého Ducha nemůžeme plánovat, nebo chtít dosáhnout svým vlastním úsilím, ale můžeme je jen přijmout. Tím získává Mariina postava centrální význam pro charizmatickou obnovu. Maria je vzorem člověka, který ve víře souhlasí s tím, aby se na něm dělo vše, co mu Bůh přislíbil (Lk 1,38.45). Popis zvěstování má charakter křtu svatým Duchem:”Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní” (Lk 1,35). Proto není náhoda, že Lukáš popisuje setkání Mariino s Alžbětou jako charizmatickou bohoslužbu: “Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle; byla naplněna Duchem svatým a zvolala velkým hlasem: 'Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.' Maria řekla: 'Duše má velebí Pána a můj Duch jásá v Bohu, mém Spasiteli'“ (Lk 1,4lnn. 43nn). Vyprávění chce naznačit, že už od počátku byl předurčen vztah Jana Křtitele k Ježíši. Celé vyprávění má rovněž charizmaticko-letniční rysy: Mariin pozdrav a znamení v jejím těle vyvolává v Alžbětě hluboké duchovní pohnutí, neboť “Byla naplněna Duchem svatým a zvolala velikým hlasem: 'Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnán je plod tvého těla'“. Tento chvalozpěv je v mnoha směrech velmi osobní. Alžběta mluví oslavně o osobním, “intimním” hnutí v jejím těle (dítě se pohnulo) a vyjadřuje svou víru ve svého Pána, který se s ní v Marii potkal. Už od Alžběty tedy platí, co Lukáš popsal na začátku svých Skutků apoštolských slovy: “Budete pokřtěni Duchem svatým a budete mi svědky” (Lk 1,5.8.).
Ve svém radostném svědectví se Alžběta dovolává Mariiny víry: “Blahoslavená, která jsi uvěřila”. Víra Alžběty je službou víře Mariině, která - jako všichni lidé - “kráčela vpřed na cestě víry” (II. Vatikánský koncil, Konstituce o církvi, čl. 58). Víra Mariina je nesena současně vírou Alžběty a slavné Magnificat je odpovědí její víry na víru Alžbětinu - jedno charizma probouzí druhé, věřící chvalozpěv vyvolává další!
Maria dosvědčuje svoji víru Alžbětě formou chvalozpěvu. Neodpovídá Alžbětě přímo. Předstupuje ve svém chvalozpěvu před Boha sama, ale protože je vysloven nahlas, má charakter zvěstování, má tutéž strukturu jako mluvení jazyky o letnicích (Sk 2,14.11). I Maria zcela osobně zveřejňuje svoji víru: “Veliké věci mi učinil ten, který je mocný”. Alžběta i Maria si tak navzájem slouží jako “dobří správci milosti Boží v její rozmanitosti” (1Pt 4,10), každá darem, který přijala. Zde je názorně ukázáno, co je všeobecné kněžství všech věřících!
Charizmatická obnova však odkrývá i jiné, málo uvažované stránky Mariiny postavy. Základní křesťanská zkušenost, a tím i všeobecné kněžství všech věřících, začíná přijetím vlastní smrti. Apoštolové, které si Ježíš vyvolil, toho při Ježíšově smrti ještě nebyli schopni. Při jeho zatčení utekli (Mt 26,56; Mk 10,50) a nestáli ani pod křížem. První tři evangelisté mluví pouze o tom, že některé ženy provázely Ježíše až do smrti (Mt 27,55; MK 15,4O; Lk 23,49). Podle Janovy zprávy byla mezi nimi i Ježíšova matka (J 19,25). Ať tomu historicky bylo jakkoli, podle Jana reprezentuje Maria pod křížem tu část židovského národa, která byla přístupna Ježíšovu zvěstování spásy. (To je nejrozšířenější výklad novozákonních odborníků). To však také znamená, že Maria vnitřně protrpěla smrt svého syna a přijala ji jako výkupnou smrt za všechny lidi. Tento její “křest smrtí” zahrnuje i přijetí její vlastní smrti!
Už dříve jsme řekli, že mezi velikonocemi a letnicemi došlo u apoštolů právě k tomuto obratu, kdy přijali předem vlastní smrt. Protože těchto Dvanáct nebylo přítomno pod křížem, spolupůsobila na jejich obrácení Maria přijetím vlastní smrti. To byla její charizmatická služba v rodící se církvi a pro ní: Apoštolský úřad je nesen všeobecným kněžstvím věřících! Vzhledem k tomu, že Maria přijala vlastní smrt, je církev historickým pokračováním Mariiny zkušenosti se svatým Duchem.
5. den: Usilujte o dar prorocké řeči
Církev od samého svého počátku v Kristu je prorocká. Slovo “prorok” znamená “vykladač”, “tlumočník”, “ten, jenž mluví jménem někoho jiného”, “zvěstovatel”, “hlasatel”. V nejširším slova smyslu jsou všichni křesťané povoláni hlásat mocné Boží skutky (1Pt 2,9; viz také Sk 2,11). I Marii bylo dáno charizma prorokování: “Udělejte, cokoli vám nařídí” (J 2,5). Prorok buduje, napomíná, povzbuzuje (1K 14,3). To bylo vysvětleno v přednášce k 6. týdnu. Zde uvádíme jen několik poznámek, týkajících se vykonávání darů svatého Ducha.
Všechno, co křesťan v církvi nebo ve společnosti dělá, má prorocký charakter. Některým je však dán dar prorokování ve zvláštní míře. Přitom ne každý ho může vykonávat ve veřejné bohoslužbě (1K 12,29). Všichni by však měli vděčně přijímat a zkoumat, co se v tomto procesu děje. Prorocké slovo zasahuje a oslovuje stejně ty, kdo ho slyší, jako toho, skrze něhož Bůh chce promluvit. Může se také stát, že celé shromáždění mluví prorocky do svědomí jedinci, jak vyplývá z následujícího textu: “Budou-li všichni mluvit prorocky a přijde tam člověk nevěřící nebo nezasvěcený, bude vším, co slyší, souzen a usvědčován, vyjdou najevo věci skryté v jeho srdci, takže padne na kolena, pokoří se před Bohem a vyzná: 'Vskutku je mezi vámi Bůh!'“(1K 14,24n). Darem prorokování volá Bůh k obratu, odkrývá odpor vůči sobě, povzbuzuje (1K 14,3). Tak Bůh shromažďuje stále znovu svůj lid, vytváří se shromáždění, zjevuje se církev jako shromáždění. Otevři se proto i ty tomuto daru, neboť on je vložen do církve samotným Bohem (1K 12,28). Pro zvláštní důležitost tohoto charizmatu můžeme uvést dva důvody!
(i) Dáš-li se k dispozici Bohu pro prorocké slovo, dáváš tím všem přítomným příležitost, aby se obrátili k Bohu jako celek, jako shromáždění. Všichni teď společně naslouchají tomuto zvolání a zkoumají ho. Všichni společně velmi osobně naslouchají a ptají se v duchu: Je teď Bůh skutečně přítomen v tomto slově? Po některém ze všech vyslovených prorockých příspěvků nastane ve shromáždění hluboké ticho, nikdo skoro ani nedýchá. Všichni jsou velmi intenzivně usebráni a spojeni. Bůh chce být mezi námi, je mezi námi přítomen.
(ii) Slyšíš-li prorocký příspěvek a můžeš-li ho přijmout jako Boží slovo k tobě, ke shromáždění, k církvi, potom zakusíš Boží přítomnost intenzivněji než když jsi sám, nebo sám přemýšlíš o Bohu. Jako příklad můžeme uvést větu: “Jsem s tebou”, která se v bibli vyskytuje často. Když ji čteš a vztahuješ na svou životní situaci, může tě Bůh takovým slovem bezprostředně oslovit a volat k obrácení. Řekne-li ti takové slovo při bohoslužbě někdo jiný, pak se toto slovo stává zcela konkrétním, hmatatelným, pak ho i slyšíš. Už několikrát jsme si řekli, že zkušenost s Boží přítomností začíná tím, že vidíme a slyšíme, tedy slovem a činem, přicházejícím k nám zvenku. Řekne-li toto slovo někdo jiný, spolupůsobí při tom i víra toho druhého, jeho přesvědčení, že Bůh je skutečně s tebou, a to tě posiluje, abys to slovo přijal. Boží zvolání: “Jsem s tebou” neobsahuje převratnou novinku, ale, je-li řečeno tobě nebo shromáždění nahlas, obsahuje tu dynamiku, která nepochází jen z člověka, který je vyslovuje, ale z moci svatého Ducha, který je Boží dynamikou. Každému z nás platí slovo řečené Marii: “Duch svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní” (Lk 1,35). Ale my si je nemůžeme říci sami. Kdybychom si tuto větu řekli nahlas sami sobě, měli bychom pocit, že si něco předstíráme. Pronikne-li však k nám zvenku, přemůže současně náš vnitřní odpor důvěřovat Bohu! V prvém, od Boha přicházejícím prorockém daru se tě dotýká on sám!
Otevři se tedy - přes všechny oprávněné rozpaky - také tomuto daru. Neříkej: Jsem příliš mladý, příliš starý, nejsem takové služby hoden ani schopen. I pro tebe platí slovo, řečené Jeremiášovi: “Všude, kam tě pošlu, půjdeš, a všechno, co ti přikáži, řekneš” (Jr 1,7). Pro začátek je vhodná tato rada. Čti si hodně v evangeliích a všímej si Ježíšových slov. Svatý Duch ti je při modlitební bohoslužbě připomene a ukáže ti, kdy je máš “na místě Kristově” ve shromáždění vyslovit. Všechno ať slouží společnému růstu! Dáš-li se vést Božím Duchem, budeš do daru prorokování vrůstat hlouběji!
6. den: Plni Ducha zpívejte společně
O daru jazyka jsme už mluvili v přednášce k 6. týdnu, a proto zde dodáváme jen několik doplňujících poznámek k vykonávání tohoto daru. Mluvení jazyky je druhem uctívání, v němž do naší řeči vstupuje samo Boží tajemství. Vyslovujeme v něm nevyslovitelné, velebíme Boha kvůli němu samotnému, protože je Bůh. Jak máme velebit tajemství Boží, když zůstává nepoznatelné a nevyslovitelné? Můžeme Boha chválit za jeho stvoření a potom vypočítávat všechny tvory a věci, které stvořil. Přitom to, co vyslovujeme, má obsah, kterému každý může rozumět. Píseň bratra slunce, kterou napsal svatý František, je jednou z nejkrásnějších písní chvály: Buď pochválen pro slunce, měsíc a hvězdy, pro moře a pevninu, pro světlo a tmu, pro dny i noci, pro prameny, pro pole a hory, pro zítřek a pro zvířata! Velebíme-li však Boha protože je Bohem, pak můžeme jen zvolat: Chválíme tě, velebíme tě, oslavujeme tě! Toto mluvení k Bohu už nemá žádný zvláštní obsah, protože toto Boží “ty” si nemůžeme ve vlastním smyslu slova vůbec představit. Žádné z našich slov, ani slova: Bůh, Otec, svatý apod. nemohou obsáhnout a pojmout Boží tajemství. Zůstávají našimi lidskými slovy, naplněnými našimi lidskými zkušenostmi. Bible přenáší takové představy na Boha, ale kdo a jaký Bůh sám v sobě je, zůstává nepoznatelným a nevyslovitelným tajemstvím. Začneme-li vypočítávat Boží vlastnosti (neboť ty sám jsi svatý, ty sám jsi Pán, ty sám jsi Svrchovaný), naplňujeme toto Boží “ty” opět určitým obsahem. Při mluvení jazyky však bereme vážně Boží nevyslovitelnost. Proto je tento druh modlitby podstatným obohacením a pro mnohé je branou k velebení Boha kvůli jemu samotnému.
V přednášce k tomuto týdnu jsme upozorňovali na některé předstupně tohoto způsobu modlitby. Pavel poukazuje výslovně na to, že Bůh ustanovil rozličné způsoby mluvení jazyky (viz 1K 12,28). Jednou z těchto forem je jistě zvolání “Abba, Otče” (Ř 8,15;, Ga 4,6). Jeho častější opakování je pro “rozum” bezvýznamné (1K 14,11.14). Nesděluji tím nic ostatním, ale mluvím sám ze sebe k tomuto nevyslovitelnému Božímu “ty”. V tomto smyslu je modlitba jazyky “žvatláním”.
Dovedl-li tě Boží Duch už dříve, nebo v posledních týdnech k prvním, nebo novým krokům víry, potom bys mohl nyní - i bez pomoci ostatních - prosit Boha o tento dar. Taková prosba je především zcela přirozená, neboť každý člověk má již od svého narození nejpůvodnější schopnost mluvit, která se u malého dítěte realizuje ve formě mateřské řeči. Při modlitbě jazyky vystupuje tato počáteční schopnost ještě nezformovaná opět z hloubky naší bytosti a stává se přitom současně výrazem naší víry. Bez tohoto velice osobního kroku víry by modlitba jazyky zůstala jen psychickým jevem,jako mnohé jiné. Připomeňme si nejdříve, že Bůh tento dar skutečně “ustanovil”, a tím nabídl i tobě (1K 12,28). Ne každý může a má tento dar ve shromáždění vykonávat (v.29n), ale bude dán každému pro jeho soukromou potřebu, pro soukromou modlitbu, jakmile bude Boha o něj prosit. Buď si jist, že Bůh nabízí tento dar i tobě. Nemusíš jej přijmout, stejně jako nemusíš přijmout dárky k narozeninám. Třeba ti také bude darován později, po první obnově ducha.
Jsi-li připraven tento dar přijmout, pros chvíli nejprve vlastními slovy. Proste a bude vám dáno! Bůh ti chce dát účast na svém tajemství, jeho Duch tě osvobodí k tomu, abys odložil všechny představy a obrazy o Bohu a přistoupil jen na toto nevyslovitelné “ty”. V postoji nevyslovitelné, hluboké odevzdanosti a úcty začni několika samohláskami, které tě právě napadnou, a přidávej nějaké souhlásky, aniž bys sledoval, co vyslovuješ. Pro mnohé je tato první zkušenost pokořující, polekají se hlasu, který vydávají. Třeba jsou to na počátku jen přerývané zvuky a člověk má pocit, že si něco předstírá. Nikdo však nemůže oslavování jazyky “vytvářet” sám, neboť každý musí přitom zcela opustit sama sebe. Jinak vytváří jenom nesmyslnou umělou řeč.
U mnohých se modlitba jazyky časem rozvine, dostane melodii a rytmus a plyne jako vnitřní pramen, který byl zasypán, ale nyní se stal živým pramenem oslavy a radosti v Bohu: “Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra”, jak praví Písmo. To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili” (J 7,38n). Modlitba jazyky je děj, při němž z nás opět proudí Duch přijatý vírou!
Pavel přeje Korinťanům, aby se všichni modlili v jazycích, ale dává velmi přesné instrukce, aby při bohoslužbě mluvili jazyky dva nebo tři jednotlivci. Před obcí chce raději promluvit pět slov srozumitelně, aby poučil i druhé, než desettisíc slov formou modlitby jazyky (1K 14,19). Přísluší-li však na druhé straně modlitbě jazyky velký význam při zakoušení Božích tajemství (1K 14,2.28), platí také obráceně: abych promluvil ve shromáždění srozumitelně pět slov, která by probouzela, usvědčovala, budovala, napomínala, v nichž by žila síla svatého Ducha, musím asi předtím říci desettisíc slov v jazycích, abych se vnitřně otevřel pro “tajemství evangelia” (Ef 6.19).
Poprvé nám může pomoci, budou-li se s námi modlit tímto způsobem ti, kteří již dar jazyka přijali. To není “zácvik” pomocí sugesce, nebo napodobování, ale podnět k vlastní spontánnosti. Není rozhodující, že mi napoprvé pomáhají jiní, ale, že se později modlím jazyky sám. Učím-li se plavat, také jsem vděčný, když mi jiní pomohou překonat strach z vody. Důležité je, že se učím plavat vlastní silou a sám.
Ve větších shromážděních by se mohlo před každým začátkem zpívat v Duchu: “Plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista” (Ef 5,119n). “S vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci” (Ko 3,16n). Zde bezpochyby nejsou míněny písně umělé, ale vzniklé v průběhu bohoslužby, z plnosti Ducha, “z celého srdce”. Předstupněm k tomu by byla intenzivní společná modlitba kostelního sboru před “přednáškou”. Je rozdíl, zda kostelní píseň je zpívána jen jako hudební dílo, nebo zda tento výkon je současně “duchovní”, z plnosti Ducha vycházející službou víře ostatních.
Takovou službou je také souznění mnohých modliteb jazyky k harmonii jediného těla Kristova. V návaznosti na kostelní píseň nebo z plnosti okamžiku nasadí někdo nějaký tón, ostatní se přidají a hledají horní i spodní tóny, které spolu harmonují. Také to už je duchovně-sociální čin; sled tónů není předem udán, ale každý se připojuje k celku tak, že “není v těle žádný rozpor” (viz 1K 12,25). Každý pak může v tomto prostoru tónů stoupat nahoru a dolů, zpívat a hrát, jak mu to svatý Duch dává. Mohou to být zvolání v mateřštině (Ježíš je Pán; Pane, smiluj se; alleluja) nebo obyčejná samohláska. Přitom nezáleží na tom, co se zpívá a hraje, ale že se vůbec před Bohem vyzpěvuje v hlubokém oslavování jeho nevyslovitelného tajemství. Každý se může zúčastnit tohoto “zpívání v Duchu”, i ten, jemuž dar jazyků ve vlastním smyslu nebyl ještě dán! Každému byl dán slib, že v modlitbě zažije vstup v Boha, v toto samo nevyslovitelné tajemství. Bůh, svatý Duch se modlí v nás skrze Bohočlověka Ježíše Krista k Bohu Otci!
7. den: Znovunalezení tajemství
Životaschopnost farní obce se projevuje spoluprací rozmanitých darů svatého Ducha. Vykonávání těchto darů nelze jen tak “zavést”, jako reformu struktur nebo liturgie. Ono předpokládá, že každý jednotlivec vydal hlubiny svého života Božímu tajemství. Způsob, jakým jsou dary svatého Ducha “projevem Ducha” (1K 12,7) a jak proto dnes nově probouzejí smysl pro tajemství, zůstane sám navždy tajemstvím. V naší moderní, racionální, přetechnizované kultuře naráží vykonávání darů svatého Ducha na vnitřní odpor, posměch, nebo chladný odstup. V neposlední řadě je tomu tak proto, že tato racionální kultura je dnes mnohem víc a neočekávaně konfrontována s Božím tajemstvím. Ukazuje se stále víc, že ztráta tajemství činí člověka nejen duševně nemocným, ale vydává ho bez ochrany moderním mesiášským naukám. Kde je tato ztráta pociťována, nahrazují ji mesiášská učení svou vlastní tajemností a nedotknutelností (především v totalitních státech). Každý člověk uctívá veřejně nebo v skrytu moc, která ho přesahuje. Může to být osobní životní standard, stranický program nebo jiný “světový názor”. Tajemství není jen hranicí toho, co lze poznat, ale patří k bytí člověka, že nějak ctí tajemství, a to nejen občas. Vnitřní usilování člověka směřuje k tomu, co nikdo neviděl ani neslyšel. To platí jak pro výzkum vesmíru, tak i pro plánování budoucnosti a naděje.
Bez znovuobjevení Božího tajemství bude dále pokračovat úpadek bohoslužby. Dnes panuje mnohde nejasnost, co se při bohoslužbě vlastně děje nebo má dít. To dosvědčuje nejen úbytek návštěvníků bohoslužby, ale především rozmanité “experimenty” - bohoslužba jako diskusní klub nebo akční skupina. Tato nejasnost se ale projevuje i v uvolnění přirozené spontánnosti podle motta: Při bohoslužbě se smíte cítit jako doma, nemusíte tiše sedět, ale můžete se pohybovat, tancovat, vyjadřovat atd.18) My naopak zdůrazňujeme, že základní dimenzí bohoslužby - jak zvěstování slova, tak i eucharistie - je tajemství: Čti Ef 3,1-5; 6, 18nn; 1K 4,1. Pavel mluví z vlastní zkušenosti s Božím tajemstvím, které mu bylo při “křtu svatým Duchem” u Damašku zjeveno (viz Sk 9,17; 22,15; 26,16). Není náhodou, že autor na uvedeném místě (Ef 6,18) poukazuje na nepřetržitou modlitbu “v Duchu”, na modlitbu v jazycích. V ní zakouší, že tajemství evangelia je instancí, která ho posílá, je “vyslancem” tajemství evangelia! Co tím myslí, říká na jiném místě: “Učíme moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal ... 'Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm kdo ho milují'“. Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží” (1K 2,7-10).
“Hlubiny Boží” jsou Božím nejvlastnějším tajemstvím, které jen on sám zná a zkoumá. Věčný život je v tom, že stále hlouběji vstupujeme do tohoto Božího tajemství a že je nám stále více jako tajemství zvěstováno a zjevováno! Zvěstování, vykonávání darů svatého Ducha je už nyní účastí na této Boží zkušenosti se sebou. Zjevuje nám ji, abychom ji dosvědčili! Vydáme-li se tomuto tajemství, pak víme, co mluvíme, když vyslovujeme před ostatními slova “Bůh”, “Ježíš”, “svatý Duch”.
Znovuodkrytí tajemství při charizmatické obnově má současně i závažnou společensko-kritickou platnost. Zkušenost s Božím tajemstvím nám umožňuje kritický odstup od všech světských mesiášských nauk. Nebude nás moci utiskovat žádná společenská moc, ani princip vlastního užitku, ani ostatní nauky, které by chtěly udělat posledním tajemstvím našeho života stát nebo organizaci. Zakusili jsme v sobě tajemství Boží, a můžeme proto s plným zaujetím i kritickým odstupem spolupracovat na proměně společnosti.
