Zácvik I.
Nauka a povzbuzení
Heribert M ü h l e n
ZÁCVIK
DO ZÁKLADNÍ KŘESŤANSKÉ
ZKUŠENOSTI
1. díl
NAUKA A POVZBUZENÍ
Evangelické dodatky zpracovali:
Arnold B i t t l i n g e r
Erhard G r i e s e
Manfred K i e s s i g
Z německého originálu:
Einübung in die christliche Grunderfahrung
Erster Teil: Lehre und Zuspruch
#1976 Matthias-Grünewald Verlag, Mainz
Topos-Taschenbücher No 40, 8. vydání 1980,
jako pracovní text přeložil Jozef Nagy
O B S A H
P Ř E D M L U V A
Ú V O D
P R V N Í T Ý D E N : S M Y S L
1. Každý má plány a cíle
2. Pro co žiješ
3. Chceš-li, aby tvůj život měl smysl, musíš přijmout svůj život i svou smrt
4. Ježíš Kristus nežil pro sebe
5. Bůh je sebeodevzdání
D R U H Ý T Ý D E N : B Ů H
1. Čím se člověk stane křesťanem?
2. Chybné formy křesťanství
3. Dodatečně musíme uskutečnit počáteční zkušenost
4. Co zde vlastně znamená “zkušenost”?
5. Musíme opravit naše představy o Bohu?
T Ř E T Í T Ý D E N : O D L O U Č E N Í
1. Obnova křestního slibu jako dodatečně vykonané obrácení
2. Jsme nedůvěřiví vůči Bohu
3. Zajistili jsme se vůči Bohu!
4. Slavnost smíření (zpověď)
Č T V R T Ý T Ý D E N : J E Ž Í Š K R I S T U S
1. Kdo byl Ježíš Kristus? - 51 -
2. Ježíšův křest svatým Duchem jako pravzor naší obnovy ducha
3. Ježíš - první charizmatik
P Á T Ý T Ý D E N : C Í R K E V
1. Ježíšova zkušenost se svatým Duchem: Začátek církve
2. Církev žije v charizmatech a svátostech
3. Obnova ducha
Š E S T Ý T Ý D E N : D A R Y S V A T É H O D U C H A
1. Dary svatého Ducha ve farní obci
2. Dar prorokování
3. Dar modlitby v jazycích
4. Společensko-kritická charizmata
5. Dar uzdravování
S E D M Ý T Ý D E N : R O Z L I Š O V Á N Í
1. Satan tě chce opět oddělit od Boha
2. Zkušenost se sebou - hřích - dary svatého Ducha
3. Vedení svatým Duchem
4. Pomoc při rozlišování
5. Dar rozlišování - dar celé církvi
6. Dar rozlišování v evangelickém chápání
D O D A T E K
P Ř E D M L U V A
evangelických spolupracovníků
Je dobré, že úvod do křesťanské základní zkušenosti může být vydán a doporučován v katolicko-evangelické pospolitosti. Taková pospolitost patří k podstatě charizmatické obnovy. Věříme, že tato skutečnost zřetelně ukazuje, jak Duch svatý působí i v dnešní době. Charizmatická obnova farního společenství je již od začátku ve zvláštním smyslu ekumenickým hnutím, nemá představovat konkurenci jiným ekumenickým snahám, ale má je kriticky doplňovat.
Ale ani v charizmatické obnově, jako v jisté formě duchovního ekumenizmu, nelze jen tak odsunout problémy minulosti, teologické otázky oddělení. Kdo by takto smýšlel, myslel by nehistoricky a jednal by nelaskavě vůči těm, kteří za svůj duchovní život vděčí právě specifickým projevům jednotlivých vyznání. Uzdravení minulosti všech těchto vyznání, stejně jako i jednotlivců, je možné jen v novém rozmachu do společné budoucnosti.
Také v této knize se projevuje skutečnost, že evangeličtí a katoličtí křesťané nevycházejí z téže církevní tradice. Používáme často odlišné pojmy, známe specifické zvyky - nebo je neznáme - spojujeme často podobné zkušenosti a představy s jinými obrazy, symboly, nebo větami. Skutečně, situace člověka, který patří do katolické církve, je v otázce obnovy víry poněkud jiná než příslušníka evangelické církve, a i tady jsou rozdíly mezi luterány a reformovanými křesťany, mezi křesťany zemských církví a svobodných církví.
Abychom mohli vycházet ze současné situace, a abychom se přitom netvářili, jako kdyby byly všechny problémy v teologické oblasti rozřešeny, doplnili evangeličtí spolupracovníci na několika místech přednášky a úvody k modlitbě, které pocházejí od Heriberta Mühlena, z evangelického hlediska a pro evangelické čtenáře. (Text ve třetím a pátém týdnu napsal Erhard Griese, text v sedmém týdnu napsal Manfred Kiessig.) Toto řešení se nám jeví přiměřenější, než snažit se vytvořit jednotný text. Tak se lépe ukáže, jak mnoho máme společného, a kde, abychom mluvili konkrétně, je nutné podat vlastní výklad pro evangelíky. Předmluva ke druhé části tohoto “Zácviku” obsahuje ještě další, doplňující úvahy.
Z toho co jsme řekli, je zřejmé že zde nejde o nějakou novou, charizmatickou teologii, ale že hledáme a vyprošujeme probuzení a obnovu celé církve a jednotlivých křesťanů na základě nauky a praxe našich církví, které všechny vznikly ze setkání s Božím slovem, a na cestě do budoucnosti, naplněné rostoucí jednomyslností, stále niternější láskou a stále větší odvahou ke svědectví o díle trojjediného Boha.
Arnold Bittlinger Erhard Griese Manfred Kiessig
Ú V O D
Tento “Zácvik”, který zde předkládáme, vznikl ve spolupráci katolických kněží a evangelických farářů pracujících v pastorační službě, kteří se setkávali na společném semináři o víře. Kniha má sloužit misii farní obce. Taková misie je nesena daleko sahajícím duchovním rozmachem, který začátkem druhé poloviny tohoto století vedl ve všech velkých křesťanských církvích k vytvoření modlitebních skupin, a nyní, ve druhé fázi tohoto rozmachu, vede k integraci do konkrétního života farních obcí.
Ve zmíněném rozmachu se ve všech velkých křesťanských církvích projevuje nová konkrétní podoba křesťanské víry: sociální zkušenost s Bohem, odtabuizování osobního vztahu ke Kristu, osvobození pro svědectví víry, misijní liturgie, církevní úřad jako charizma pro ostatní charizmata. Přitom se žádným způsobem nesmazávají různé duchovní tradice, ale spíše si navzájem pomáhají očistit vlastní dědictví od historicky podmíněných jednostranností a zúrodnit jej pro společnou budoucnost.
Cesta k živé obci
Misijní svědectví víry, jak navzájem, tak i před světem, patří k podstatě křesťanských církví, protože takové svědectví, mající své kořeny v události letnic, je jejich trvalým původem. Lukášův úvod k jeho Skutkům apoštolským platí pro všechny časy: “Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní .... Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země” (Sk 1,4.5.8). Dary Ducha, sloužící spáse druhých, žily v církvi vždy, avšak v dobách strnulosti, úpadku, nebo také historických změn podoby církve uděloval Kristus dary svého Ducha bohatěji. Můžeme zde jmenovat stejně dobře putující proroky druhé a třetí křesťanské generace, jako i velké kazatele pokání z doby raného křesťanství nebo středověku. Kazatelský apoštolát žebravých řádů byl pro katolickou církev stejně nutný jako reformace 16. století. Že při tom došlo k rozštěpení, je vinou lidí na obou stranách; to dnes zcela jasně vidí jak katoličtí, tak i evangeličtí křesťané. Rozhodující a základní impuls této reformace byl a je trvale aktuální: probouzet dary Ducha, přislíbené každému křesťanu, přivádět křesťany k tomu, aby je ve víře přijímali. V tomto smyslu mluví např. také společná synoda biskupů SRN (1975): “Živé farní obce, v nichž spolupůsobí mnohotvárné dary Ducha, jsou jedním z nejdůležitějších cílů církevního reformního hnutí”. Vykonávání darů Ducha však nelze prostě “zavést”, jako liturgické nebo strukturální reformy. Dary Ducha přijímáme velice osobním krokem, tím, že se vydáme Kristu, obrátíme se a přijmeme vlastní smrt. (Nezvěstujeme sebe, ale Krista, a to ukřižovaného.) Takový proces nemůže být v celé farní obci uskutečněn ze dne na den, ale podle všech zkušeností může vyrůstat jen v malých skupinách. Bylo by ideální, kdyby takovou modlitební skupinu tvořil představený farní obce se svými spolupracovníky, aktivními členy farní obce, nebo s těmi, kteří připravují mládež k biřmování nebo konfirmaci. Avšak ani toto nevyroste ze dne na den, ale vyžaduje to “zácvik” ve formě semináře trvajícího několik týdnů.
Text, který předkládáme, vychází ve dvou dílech. První díl je věnován nauce a povzbuzení, a je určena v první řadě představenému farní obce nebo vedoucímu semináře. Současně může poskytnout informace těm, kteří se snad nejdříve chtějí orientovat v tomto duchovním rozmachu. Během čtení však čtenář zjistí, že krok osobního rozhodnutí a odevzdání sebe není možný bez pomoci druhých (i když Bůh probouzí k živé víře a svědectví také jednotlivce). Vedení semináře zpravidla předpokládá, že vedoucí již přijal jemu osobně přislíbené dary Ducha, a to dříve než se stal svědkem a misijním prostředníkem obnovy církve. Tento první díl pak slouží jako předloha pro týdenní promluvy.
Je samozřejmé, že vedoucí misie ve farní obci přizpůsobí výklad úrovni svých posluchačů. V předloze se záměrně nepoužívá odborná teologická mluva. (Pro profesionální teology jsou v knize průběžně připojovány poznámky.)
Druhá část (modlitba a očekávání) je určena pro účastníky semináře a členy farní obce. Obsahuje na každý den sedmitýdenního období podněty k modlitbě a může sloužit jako pomůcka k osobní obnově křestního slibu a k přijetí darů Ducha. Oba díly se ve svých teologických a pastoračních podnětech navzájem doplňují a tvoří jeden celek.
Ve své dynamice obsahuje seminář jeden dělící řez. V prvních třech týdnech jde o stávající osobní vztah k Bohu, zatímco v dalších týdnech je v popředí ochota ke službě pro spásu druhých. Ukázalo se jako užitečné prodloužit dobu trvání semináře na 14 týdnů. Při prvním setkání je přednáška s diskusí, při setkání v následujícím týdnu se v malých skupinách vyměňují osobní názory, zkušenosti s modlitbou a s osobní cestou.
Osobní příklon ke Kristu
Název “Zácvik” ukazuje na to, že se jedná nejen o sdělení informace, ale i o zprostředkování zkušenosti. Předpokládá se samozřejmě, že účastníci semináře mají základní informaci o víře. Jedním z mimořádných nebezpečí duchovního rozmachu je vždy snaha nahradit nauku zkušeností. Přesto se pokusíme zprostředkovat nutný naučný obsah tak, aby byla zřejmá zkušenost, ze které tato nauka vyrůstá. V některých částech, zejména v 5. až 7. týdnu, musí vystupovat do popředí nauka. Na druhé straně však nelze vše sdělit pouze neutrálním výkladem. K “zácviku” patří i osobní povzbuzení. Při tom na některých místech používáme přímé oslovení. Dlouho jsme uvažovali, jak s ním zacházet. Nejnovější výsledky filozofie řeči ukazují, že osobní oslovení nelze formulovat pomocí “my”, nebo “se”, ale pomocí “já” a “ty”. Tak už v 1. týdnu se jedná o můj život a nikoli o život obecně. Smysl života nezakoušíme “my”, ale pokaždé já sám v mých osobních vztazích. Navíc odevzdání života Bohu, příklon ke Kristu je natolik osobní a současně sociální událostí, že to lze sdělit pouze osobní a sociální cestou. K tomuto účelu se kniha hodí opravdu málo. (Proto jsou přednášky pro semináře k dispozici i na magnetofonových páskách.) Příležitostné tykání tedy nelze chápat jako nevhodnou důvěrnost. Jestli to někomu vadí, ať to při čtení chápe jako informaci o tom, že ve vztahu k Bohu je každý člověk oslovován v hloubi své vlastní osobnosti. Naukové části jsou vždy podávány v přiměřené neosobní formě.
V této souvislosti je vhodné říci, že i autorovi byla ochota k obnově ducha zprostředkována druhými zcela osobním způsobem. Zkrátka, jednou mě navštívil jeden kněz a začala obvyklá debata o teologických otázkách. Asi po hodině řekl tento kněz zcela bezprostředně: “Mohu se s vámi teď společně pomodlit?” Byla to zcela neobvyklá otázka a žádost. Někdo, kdo je profesorem teologie, není prostě zvyklý modlit se společně s někým, s kým vede teologické diskuse, a taková žádost mu připadá jako nepatřičná. Byl jsem tím překvapen a mimořádně nejistý. Na jeho zdvořilou a přátelskou otázku jsem nemohl odpovědět “ne”. Pak se tento spolubratr se mnou modlil tak, že se zcela osobním způsobem Bohu klaněl, chválil jej a velebil, jak jsem ještě nikdy neslyšel. V této modlitbě byla síla a víra a především vědomí skutečné přítomnosti Boží mezi námi a s námi. Jako vědec jsem se zhrozil takové bezprostřednosti vůči Bohu, protože jsem byl zvyklý zastiňovat se vůči Bohu mnohými teologickými otázkami a pojmy. Vědecká teologie nevede přímo k rozhodnutí pro Krista, k odevzdání života Bohu! Po tomto prvním setkání se širokým duchovním rozmachem začala doba kritické reflexe, v níž se objasnily i některé historické důvody tabuizace emoce ve víře. Privatizace víry - také uvnitř církve - způsobuje, že nejsme schopni osobně zprostředkovat víru, a je jednou z příčin slabosti křesťanských církví v moderní společnosti. Autor zná z vlastní zkušenosti rovněž vnitřní zábrany, počáteční pocit trapnosti, když je člověk konfrontován s osobním svědectvím víry druhého. Zkušenosti, předkládané v tomto “Zácviku”, nepocházejí však z nějaké malé sektářské skupiny, ale signalizují široce difundující rozmach. Pro něj platí: “Prorockými dary nepohrdejte! Všecko zkoumejte, dobrého se držte!” (1Te 5,20-21).
Žádné nové hnutí, žádná zvláštní spiritualita
Je nutné se vším důrazem prohlásit, že obnova farní obce není z celé řady důvodů “hnutím” v sociologickém smyslu. Hnutí vzniká tak, že jednotlivec nebo skupina si postaví určité cíle reformy a pokusí se svými myšlenkami ovlivnit nebo změnit společnost nebo církev. Tato obnova, jako difusní rozmach, není plánována, organizována, nemá své zaměření, dokonce nebyla ani očekávána. Nedává si ani určitý “cíl”, ale člověk může jen zkoumat, zda tato obnova pochází od Boha či nikoli, protože její vnitřní dynamika míří k obnově celé církve ve všech jejích životních projevech. I když předpokládáme, že první impuls pro tuto obnovu pochází od svatého Ducha, je přirozeně stále provázena lidskou aktivitou. V ní však nemá svůj počátek. Charizmatická obnova farní obce nemá žádného “zakladatele”, žádné duchovní centrum, žádnou zvláštní teologii (snad jen tolik, že poznala jednostrannosti tradiční teologie). Nezná žádné členství, žádné příspěvky, žádné akční programy, a má jen velice slabou organizační pomocnou strukturu. Především však neshromažďuje žádné “přívržence”, kteří by se pak jako sekty odštěpili od velkých církví.
Nejde rovněž o žádnou novou, zvláštní spiritualitu vedle ostatních duchovních tradic. Obnova, jak se projevuje ve své druhé fázi, je ve svém počátku tak otevřená, že obnovuje a zintenzivňuje i tradiční formy křesťanské spirituality. Může se objevit všude tam, kde se dva nebo tři shromáždí v Ježíšově jménu, nezávisle na tom, k jakému seskupení jinak ještě patří. Osobní společná a vzájemná modlitba vydávající svědectví je stejně dobře možná jak ve farních radách a dalších grémiích, tak i v rodině, ve shromáždění farníků, ve skupinách mladých a v různých svazech. Charizmatická obnova je rozmach k spirituální komunikaci, ale sama o sobě není žádnou novou spiritualitou. Obnova křestního slibu je proces pro celý život, jehož začátek by měl každý křesťan někdy jednou ve svém životě výslovně a před druhými nechat na sobě vykonat. Každému křesťanovi jsou propůjčeny určité dary Ducha ke službě v a na církvi a světě. Místní farář tedy nemusí mít obavy, že vedle ostatních spolků mu bude ve farnosti působit ještě další “spolek”. Charizmatická obnova je nová historická podoba křesťanské základní zkušenosti, a v ní tato zkušenost dostává své specifické tvary.
Ekumenické hledisko
Tento “zácvik” by nevznikl bez duchovních impulsů, které propukly nejdříve na okraji tradičních velkých církví. Zvláštní pozornost si zaslouží podněty vzešlé z pietismu, z metodisticko-baptistické tradice a z těch duchovních zkušeností, které již od počátku tohoto století vedly k vytvoření tzv. “letniční církve”.
Nelze apriori popřít, že v těchto a jiných hnutích byla darována skutečná a původní zkušenost se svatým Duchem. Velké církve si musí položit otázku, zda a nakolik mají ony vinu, že se uzavřely vůči této zkušenosti a že tak přispěly k vytvoření nových církví a k dalšímu rozštěpení křesťanství. Přejímání zkušeností víry však může a musí být zajisté i kritické. Katolické a evangelické skupiny nemohou jen prostě převzít určité pojetí církve, určitý teologický význam charizmatické praxe nebo určitý styl výkladu bible. Spíše se mají ve společném setkání učit mít rádi také své vlastní podání (tradici). Přitom, jako zvláštní dar musíme přijímat to, že katoličtí a evangeličtí křesťané mohou společně procházet tímto “zácvikem”, každý pro obnovu své vlastní církve. Spolupráce vědců různých vyznání není už dnes vůbec neobvyklá. Charizmatická obnova nás však opravňuje k naději, že v dohledné době bude možná i společná tradice a spiritualita těchto nyní ještě oddělených vyznání. Přitom může, smí a musí zůstat zachováno to, co svatý Duch i přes všechna rozdělení v jednotlivých církvích učinil a činí.
Zácvik do této základní křesťanské zkušenosti si nečiní nárok na to, že by byl jedinou cestou k živé farní obci, k obnově církve. Bůh není svazován ohraničeností lidí. V každém případě musíme si být vědomi toho, že křesťanská víra se v různých historických obdobích vyjadřovala různými způsoby. Teprve na konci historie, ve zpětném pohledu se může základní křesťanská zkušenost projevit ve své úplnosti, totiž tehdy, až Kristus vše položí k nohám svého Otce a Bůh se stane vším ve všem. Každá epocha historie víry je nutně jednostranná a vyžaduje korektury. Ukazuje se snad v tomto celosvětovém charizmatickém rozmachu taková nová epocha? Tato obnova není původně vůbec lidmi plánovaná, organizovaná, předem navržená, a lze jí vyjít vstříc v jejím dalším průběhu pouze formou velice osobního odevzdání se Bohu. Pak by ovšem člověk měl - podle pravidel pro rozlišování duchů (7. týden) - skutečně posuzovat, zda přichází od Boha, zda tato obnova slouží výstavbě nebo ne. My můžeme prosit Pána jen o to, aby laskavě on sám ukázal, jak nás volá k této “trvalé reformaci” (II. Vatikánský koncil, Dekret o ekumenizmu, čl. 6.1), která patří k historické podstatě církve.
Obzvlášť je nutné zdůraznit, že vnitřní dynamika charizmatické obnovy není zaměřena na nějakou novou charizmatickou církev (církev Ducha), ale na charizmaticky obnovenou církev. To má některé důsledky pro praxi modlitebních skupin. Nemůže jít o to, aby ti, kteří svůj život osobně odevzdali Kristu, vytvářeli “nadkonfesijní” modlitební skupiny, a tak vnitřně vystupovali ze své vlastní církve. Spíše by se měl každý snažit, aby tato obnova našla domov v jeho vlastní církvi, a to tak, aby odpovídala tradici této církve. Rozmach darů Ducha ve všech velkých křesťanských církvích může teprve v dalším vedení Božím Duchem sloužit k nastolení ztracené jednoty.
Hlavní překážkou zůstává především chápání úřadu v církvi. Je-li úřad realizován v životě jako charizma pro ostatní charizmata, pak jsou teprve vytvořeny předpoklady pro to, aby ostatní charizmata byla živá! Modlitební skupiny by měly tedy vznikat především v evangelických sborech a katolických farnostech, to jest v konkrétních společenstvích slova a oltáře. Jak ukazuje zkušenost, je velmi důležité, aby si při tom zachovaly svoji nosnou sílu také tradiční formy bohoslužby. Modlitební setkání často vrcholí slavením eucharistie. Eucharistická přítomnost na kříž povýšeného Pána nám stále připomíná, že jeho přítomnost nezávisí na tom, jak jsou účastníci bohoslužby osobně uchváceni, ale že ona je předpokladem pro to, aby byli uchváceni. Často se modlitební skupiny opět rozpadnou, protože jim chybí tato předem daná, objektivní, Bohem nabízena rovina setkávání.
Charizmatická obnova farní obce se má dít ve vlastní farní obci. Tím však nejsou vyloučeny, zejména v počáteční fázi, i nadfarní modlitební skupiny, jichž by se zúčastňovali i křesťané různých vyznání a církví. V takových modlitebních skupinách vznikají zvláštní problémy se slavením eucharistie. Jednota, kterou účastníci těchto modlitebních skupin zakoušejí, daleko překračuje vědomí sounáležitosti při ekumenické bohoslužbě slova. Mnozí proto prostě nechápou, proč by tato velice intenzivní jednota nemohla být vyjádřena společným slavením eucharistie. Na druhé straně však musí být členové takové modlitební skupiny na základě své duchovní zkušenosti otevřeni také pro to, že naši lidskou vinu na tomto rozdělení nemůžeme prostě přeskočit (ačkoli nikdo z nás není osobně odpovědný za toto rozdělení). Také to, že rozdělením vědomě trpíme, je duchovní službou toužebně očekávané jednotě! Co by bylo platné, kdyby někteří tuto zeď přeskočili, ale ostatní by byli i nadále odděleni? Charizmatické modlitební skupiny na základě své velice intenzivní zkušenosti se svatým Duchem jsou uschopněny k tomu, aby z lásky k ostatním a vědomy si svého úkolu pro svou vlastní církev toto ještě existující oddělení v eucharistii duchovně vydržely. Drží se proto obecně uznávané ekumenické praxe. Charizmatická obnova se děje v předpolí eucharistického společenství mezi rozdělenými církvemi, totiž v dimenzi onoho Ducha a oné zkušenosti se svatým Duchem, která je předpokladem slavení eucharistie. Avšak právě odtud čerpá charizmatická obnova farní obce svoji silnou dynamičnost.
Autor děkuje všem, kteří mu pomáhali jak modlitbou, tak i připomínkami během seminářů, z nichž tento “Zácvik” vznikl. Především děkuje A. Bittlingerovi, E. Griesemu a M. Kiessigovi za spolupráci a pomoc při korekturách.
Paderborn, únor 1976
Heribert Mühlen
