Zácvik II.

MODLITBA A OČEKÁVÁNÍ

Heribert M ü h l e n

ZÁCVIK

DO ZÁKLADNÍ KŘESŤANSKÉ

ZKUŠENOSTI

2. díl

MODLITBA A OČEKÁVÁNÍ

Z německého originálu:

Einübung in die christliche Grunderfahrung

Zweiter Teil: Gebet und Erwartung

Topos-Taschenbücher No 49, 8. vydání 1980,

jako pracovní text přeložil Jozef Nagy

O B S A H

Ú V O D

P R V N Í T Ý D E N

1. den: Naslouchat Bohu a odpovídat mu

2. den: Náhoda a teror

3. den: Kdo, nebo co je tvým Bohem?

4. den: Osobní, živý Bůh

5. den: Miluje tě a je s tebou

6. den: Má plán pro tvůj život

7. den: Kdo miluje svůj život, ztratí jej

D R U H Ý T Ý D E N

1.den: Modlit se vlastními slovy a nahlas

2.den: Probuzeni Božím Duchem

3.den: Boží lásku k nám lze zakusit stejně jako lásku muže a ženy

4.den: Chci hledat tvou tvář

5.den: Kdo viděl mne, viděl Otce

6.den: Kdo potkává Ježíše, je vyveden z míry

7.den: Ježíš je Pán

T Ř E T Í T Ý D E N

1. den: Modlit se i tělem Postoje a gesta při modlitbě)

2. den: Bože, zkoumáš mě a znáš mě

3. den: Žiješ v nepřátelství s Bohem

4. den: Bůh nás chce zachránit svým svatým Duchem

5. den: Obrať se a zruš nesprávné vazby

6. a 7. den: Modlitba o uzdravení vzpomínek a očekávání Obnova křestního slibu)

Č T V R T Ý T Ý D E N

1. den: Jak se modlil Ježíš?

2. den: Kdo vyznává ústy

3. den: Obnova ducha nás uschopňuje ke svědectví

4. den: Sám Ježíš nás křtí svým svatým Duchem

5. den: Musíš se rozhodnout pro Krista v síle jeho svatého Ducha

6. den: A když Bůh mlčí?

7. den: Budeš mě následovat později!

P Á T Ý T Ý D E N

1. a 2. den: Sociální modlitba (misijní liturgie)

3. den: Jaký dům mně chcete stavět?

4. den: Každý je nenahraditelný

5. den: Bůh začíná jen jednou

6. den: Charizmatický zmatek?

7. den: Důvěřuj neomylné Boží nabídce!

Š E S T Ý T Ý D E N

1. a 2. den: Ekumenická modlitba

3. den: Kdybych neměl lásku

4. den: Veliké věci mi učinil ten, který je mocný

5. den: Usilujte o dar prorocké řeči

6. den: Plni Ducha zpívejte společně

7. den: Znovunalezení tajemství

S E D M Ý T Ý D E N

1. den: Tvé rozhodnutí pro Krista je nesmazatelnou pečetí

2. den: Zlé mocnosti a síly se budou pokoušet zvrátit tvé rozhodnutí pro Krista

3. den: Nech v sobě růst setbu Božího slova

4. den: Nebuďte ctižádostiví, ale zůstaňte pokorní

5. den: Nikomu nedáváme v ničem příležitost k pohoršení

6. den: Kritika úřadu - kritika společnosti

7. den: Jak vydávám svědectví

P O Z N Á M K Y

ÚVOD

1. Evangelizace a lidová misie

V úvodu k první části tohoto “Zácviku” byla již vyložena základní hlediska obou úzce souvisejících částí. Ve druhé části už nejde tolik o podávání nauky, jako daleko více o podněty k tomu, abychom se ve víře plné očekávání otevřeli obnově osobního setkání s Kristem a službě víře druhých. Tato služba se v poslední době i v katolické církvi stále častěji chápe jako evangelizace. Stává se impulsem, který známe z tradiční katolické lidové misie od 17. století, který však měl daleko větší význam na půdě reformovaných církví. Byla to tedy skutečně ekumenická událost, když papež Pavel VI. v prosinci 1975 uveřejnil dopis věnovaný evangelizaci.1) V něm se tvrdí, že “úkol, zvěstovat všem lidem radostné poselství, je podstatným posláním církve”. Evangelizace je skutečně milost a vlastní povolání církve, její nejhlubší identita” (čl. 14). Ke svědectví prožívaného života je nutno připojit zvěstování evangelia “od osoby k osobě” (čl. 14). “Copak existuje v podstatě jiný způsob sdělování evangelia, než ten, ve kterém jinému sděluji svoji vlastní zkušenost víry?” (čl. 46).

Evangelizace se tedy neděje jen ve vzdálených misijních zemích, ale potvrzuje se, že “církev neustále potřebuje, aby sama byla evangelizována, jestliže si chce zachovat svoji životnost, svůj rozlet a svoji sílu zvěstovat evangelium” (čl. 15).

Nesmíme přehlédnout, že tento impuls nevychází z klasické katolické teologie, ani z liturgického hnutí našeho století, které zdůrazňuje spíše objektivní provedení liturgie. Toto zosobnění (personalizace) víry má svůj původ spíše v reformaci 16. století (nemůžeme to zde ukázat detailně).2) Z ní zase vyrostl raný pietizmus, hnutí společenství, stanové misie a v anglosaských zemích baptistická a metodistická evangelizace.3) Tyto jevy měly v polovině našeho století vliv na rozmach “charizmatické obnovy” v USA, kterou byla zasažena i katolická církev v USA. V posledních letech se tato obnova podivuhodným způsobem rozšířila po celém světě. Podle posledních údajů existuje asi 4000 modlitebních skupin v 63 zemích, v nichž se setkává asi 450 000 katolíků. Alespoň tolik křesťanů reformovaných církví se účastní pravidelně života modlitebních skupin (do toho není započteno asi 30 miliónů členů svobodných letničních církví). Tyto údaje jsou přirozeně přibližné, protože taková obnova není žádné “hnutí” v církevně sociologickém smyslu s výrazně organizační strukturou. Z ní vycházejí překvapivé impulsy k evangelizaci “od osoby k osobě”.

Stojí za zmínku, že osobní evangelizace, sdělování vlastní zkušenosti s vírou, vedla často k vytváření nových církevních společností. Proto je důležité, aby se statisíce křesťanů, aniž cokoli plánují, organizují nebo očekávají, otevřely darům svatého Ducha (charizmatům), sloužícím evangelizaci. Stejně důležité je, aby tento historicky nový dar charizmatické milosti sloužil výstavbě jedné církve, a ne k vytváření elitních, do sebe uzavřených modlitebních skupin. V německy mluvících oblastech se proto výslovně mluví o katolické charizmatické obnově farní obce, resp. o obnově sboru v evangelických církvích. Tím se získává silnější napojení na tradiční lidovou misii, která vyrůstala jak v katolické církvi, tak i v evangelických církvích.

Její tradiční projev, který měl značný individualistický důraz (Zachraň svoji duši!) už neodpovídá tomu pojetí církve, které vyrostlo nově v tomto století. Tak například B.V.Schurr v r. 1965 říká, že době přiměřenou formou lidové misie a misijní naděje církve je “svatý Duch v malé skupině” a “misijní liturgie podle 1K 14,23nn”. Misionářem farní obce nemá být kazatel pokání, přicházející do farní obce zevně, ale její vlastní farář. Jeho lidová misie musí být podporována a nesena celou farní obcí.4) Tím se oživí misijní metoda prvotní církve: Každý křesťan misionářem! Každý je na základě všeobecného kněžství věřících pozván k tomu, aby svým svědectvím víry vedl ostatní ke Kristu.

Za předpokladů uvedených v úvodu k první části tohoto “Zácviku” nyní podrobněji ukážeme, jak mohou dary svatého Ducha zcela konkrétně sloužit k výstavbě farní obce.

2. Model misie farní obce

a) Malé skupiny

Vykonávání darů svatého Ducha nelze jednoduše “zavést”, protože ono předpokládá zcela osobní odevzdání života Bohu, které nemůže být zprostředkováno ani životem, ani výchovou. Rovněž nelze dosáhnout toho, aby se celá farní obec ze dne na den probudila k misijnímu impulzu. Ten zpravidla vyrůstá v malých základních skupinách, které se pak po měsíce a léta dávají Bohu k dispozici, aby je použil k probuzení celé farní obce. Bylo by ideální, kdyby farář nejdříve kolem sebe shromáždil takovou malou skupinu: svoje nejbližší spolupracovníky, pomocníky při bohoslužbě, dospělé, kteří připravují mládež na biřmování a konfirmaci a podobně. Samozřejmě takový farář by musel nejdříve sám osobně vykonat “obnovu ducha”, o které budeme dále ještě mluvit. Musel by sám osobně před ostatními a s jejich pomocí odevzdat svůj život Bohu a přijmout od něj všechno to, co mu nabídl ve křtu, v biřmování (v konfirmaci) a v kněžském svěcení (v ordinaci).

Tradiční pastorálka v církvích s pevnou strukturou předpokládala věřící farní obec. Sotva tedy mohla rozvíjet takové misijní “metody”, které by jednotlivce připravily a uschopnily k tomu, aby svoji osobní víru nejen křesťanským životem dosvědčoval, ale také osobním svědectvím slova dále sděloval. Misijní modlitební skupiny ve farní obci by měly vznikat vždy v úzké spolupráci s místním farářem. Začátek, zatížený mnoha různými zábranami, bývá obtížný. Je proto velice užitečná spolupráce s dalšími modlitebními skupinami.6)

Aby tento “zácvik” mohl být základem pozdější misie farní obce, je nutné, aby každý člen základní skupiny se s ním setkával a prožil jej v sedmitýdenním semináři. Následující misie obce pak probíhá v soustředných kruzích formou semináře o víře. Členové základní skupiny osobně oslovují ostatní, navštěvují je doma, rozdělují předběžné informace (návrh pro to je v Dodatku tohoto svazku: Obnova církve).Při takové přípravě je důležité především osobní svědectví (srv. 7. den 7. týdne tohoto svazku!).

b) Seminář

Bůh dnes probouzí mnoho lidí nejrůznějším způsobem k živé víře a k vykonávání darů svatého Ducha. Zde může pomoci i účast na semináři, k němuž se v této knize dávají podněty. Ukázalo se, že “hosté”, kteří občas navštíví modlitební bohoslužbu již existující skupiny, vrůstají do obnovy teprve účastí na takovém semináři. To však předpokládá nejen předběžnou informaci, ale i jisté předběžné rozhodnutí. Každý účastník semináře by měl vědět o co jde a pevně se rozhodnout pro pravidelnou návštěvu přednášek semináře. Každý by si měl rovněž najít denně alespoň půl hodiny času k modlitbě a meditaci. V této půlhodině by měl být zcela uvolněn a nenechat se zneklidňovat denními úkoly. (Po dobu sedmitýdenního semináře by jeho účastníci měli odříct všechny závazky, které nejsou zcela nevyhnutelné!) V každém životě existují určitá období milosti, v nichž člověk zřetelněji cítí Boží hlas! To neznamená, že by se účastníci semináře museli křečovitě držet předložených textů, jak jsme se již zmínili. Především nesmí mít nikdo pocit, že je k něčemu nucen. Vše záleží na vnitřním vedení svatým Duchem, neboť jedinou cestou k Bohu je jen sám živý Pán církve. V druhém, rozšířeném semináři se členové této počáteční skupiny stávají “pomocníky”. Ti pak vedou malé skupiny (6-8 lidí), ve kterých se rozebírají přednášky, semináře a konají se modlitby. V mnoha případech je dobré, když lidé, kteří se dobře znají (např. manželé) nejsou zařazeni do téže skupiny. Počáteční zábrany pak nejsou tak velké. Především je však důležité, aby se taková malá skupina nestala “přátelským kroužkem”, ale misijním svazkem (to platí samozřejmě už pro počáteční základní skupinu). Čím více jsou všichni připraveni být k dispozici Bohu pro službu v církvi a ve světě, čím méně při tom myslí na sebe, tím jsou jejich setkání nenucenější a méně křečovitá. Ukázalo se, že jakmile je jeden pro druhého “dobrým správcem milosti Boží v její rozmanitosti” (1Pt 4,10) a v první řadě chce sloužit víře druhých, pak je skupině darem přidáno i sebenalezení a skupinově- dynamické zkušenosti. “Modlitební kroužky”, v nichž každý krouží kolem své vlastní lidské, nebo duchovní zkušenosti, vedou k odcizené uzavřenosti a berou lidem pohnutky k misijní a společenské angažovanosti. Osobní krok k obnově ducha (s vkládáním rukou) vyžaduje často radu a povzbuzení od jiných (vedoucí semináře, pomocník).

Týdenní přednášky na semináři mohou začínat a končit modlitbou.

K zintenzívnění semináře mohou velmi přispět společně trávené víkendy.

c) Osobní charakter semináře

Osobní setkání člověka s Bohem mobilizuje všechny jeho síly netušeným způsobem. To pochopitelně platí i pro chybné jednání a duševní onemocnění. Přestože člověk, odevzdá-li svůj život Bohu, může být z nich vyléčen (srv. “Prosba za uzdravení vzpomínek a očekávání” na konci třetího týdne v tomto svazku), předpokládá účast na tomto “zácviku” zpravidla jistou míru duševního zdraví.

Osoby, které nejsou do jisté míry vyrovnané, které trpí značnými psychickými poruchami, měly by se s láskou poprosit, aby nejdříve poznaly svoji osobní situaci (psychoterapie), nebo jim mají být ukázány jiné možnosti sebenalezení. Mohly by povážlivě narušovat průběh semináře. To nevylučuje, aby někteří z nich byli přijati do některé z modlitebních skupin. Tyto skupiny však nelze chápat jako “duchovní ohřívárny”.

Tento “zácvik” není především vhodný pro lidi, kteří v důsledku své životní historie nebo nějakých psychických poruch trpí depresemi. Lidé trpící depresemi mají sklon vztahovat vše na sebe a vyčtou z těchto návodů mnoho věcí, které je již beztak zle zatěžují. Všechno se jim stává předmětem soudu, biblické výzvy k pokání stupňují jejich (objektivně ničím nepodložené) pocity viny. Na druhé straně hysteričtí lidé se snaží přehnaným způsobem o “vyšší” dary svatého Ducha. Přitom nejen že upadají stále hlouběji do svého chybného jednání, ale mohou povážlivě zatížit modlitební bohoslužbu (srv. čtvrtý den sedmého týdne v tomto svazku).

Odevzdání života, obnova křtu, prosba o plnost svatého Ducha před svědky, jak je popsáno v této knize, to vše jsou velice osobní kroky víry. Každý přitom potřebuje osobní pomoc druhého. Proto musí být i řeč takového “zácviku” osobní. Autor i spolupracovníci hodně uvažovali o tom, zda se mohou odvážit z těchto důvodů používat tykání. Nepochází to ze žádné lidské nebo duchovní převahy, protože zde mluví hříšník k hříšníkovi, ale je to jen pokus vyjádřit osobní zkušenost osobně. Na základě zkušeností ze seminářů lze říci, že mnozí tento způsob oslovování uvítají, zatímco jiní se cítí zpočátku zaraženi. Není myšlen jako nějaká důvěrnost, ale pouze snaha zmírnit poněkud tvrdost odstupu, kterým trpí psané slovo před mluvou (viz také odstavec “Osobní příklon ke Kristu” v úvodu k první části). Při osobním setkání a v přednáškách si musí vedoucí semináře a pomocníci zvolit způsob oslovování podle situace.

d) Obnova ducha

Na konci semináře (nebo později) se každému nabídne, aby prosil o plnost darů svatého Ducha. Tuto prosbu může přednést ve společenství dalších účastníků semináře (nebo při společném slavení eucharistie všech účastníků semináře), kteří na něj vloží ruce. Neměli bychom tento krok příliš dlouho odsouvat, ale na druhé straně bychom jej měli podniknout až tehdy, když nás k tomu vybízí vnitřní vedení svatým Duchem a když nás k tomu povzbuzují radou i ostatní. Tento postup má tolik vrstev, že jediným slovem jej ani nelze dostatečně označit. Blíže se o tom mluví v prvním svazku, ve třetím odstavci pátého týdne. Jak ukazuje historie, mají duchovní hnutí sklon k přílišnému zdůrazňování některých hledisek. Přeháněním se však pravda nestane pravdivější, ale vede k oddělení a rozkolu! Výraz “křest svatým Duchem” vede k nedorozumění. Bylo by snad lépe mluvit o “obnově ducha”, aniž bychom chtěli nyní zase prosazovat tento název. Dává však možnost vyjadřovat nejrůznější aspekty vrůstání do plného křesťanského života, jak se o nich zmiňujeme v této knize: Obrácení jako obnova našeho lidského ducha (první týden), obnovené přijetí toho, co s námi učinil Bůh při křtu (třetí týden), obnovená ochota vydávat svědectví a přijmout dary svatého Ducha (šestý týden), otevřenost pro vedení svatým Duchem a pro stále překvapující novost Boží (sedmý týden), stejně jako obnovené chápání svátostí a církevního úřadu. Taková obnova ducha je celoživotní proces. Je však užitečné, když z času na čas učiníme výslovný a osobní krok k tomu, abychom si nechali tuto obnovu ducha svatým Duchem nově darovat. K takovému kroku by měl dávat podnět tento “zácvik”. Krok obnovy ducha neznamená, že se jen dodatečně obrátíme a rozhodneme pro Krista, že jen obnovíme křestní slib, že jen přijmeme dary svatého Ducha, že se jen otevřeme vedení svatým Duchem (dokonce snad odděleně od církve, jejího úřadu a jejích svátostí), že jen získáme nový duchovní přístup ke svátostem. Krok obnovy ducha znamená toto všechno v jednom, jediném nedílném procesu!

3. Co říkají představitelé církví?

Obnova představuje vždy i otázku položenou stávajícím církvím a jejich tradicím. Probuzenecká hnutí vedla často k vytvoření elitních, do sebe uzavřených modlitebních společností a k rozštěpení, a to vinou lidí na obou stranách.7) To je o tolik osudovější nyní, kdy církev potřebuje “trvalou reformaci” (II. Vatikánský koncil). V Německu se neprojevují žádné sklony k rozkolu. Kardinál J. Döpfner, předseda německé biskupské konference, která se konala ve dnech 22.-25.9. 1975, řekl: “První večer naší biskupské konference jsme se seznámili s charizmatickou bohoslužbou slova. Po stručném úvodu do života a rozvoje této po celém světě rozšířené katolické charizmatické obnovy farní obce byl přečten text z Nového zákona. Ze společného mlčení pak přicházely modlitby přítomných biskupů, formulované volně jako osobní vyznání. Stálá rada se pak na svém následujícím zasedání podrobně zabývala charizmatickou obnovou farní obce.”8)

Biskup Tenhumberg z Münsteru, předseda pastorační komise německé biskupské konference ve svém úředním listě v r. 1976 napsal “Německá biskupská konference se zabývala teologickými a pastoračními základy katolické charizmatické obnovy farní obce. Dosavadní vývoj v NSR dává důvod k naději, že může přispět k obnově církve že je cestou “k živému společenství, v němž spolupůsobí mnohotvárné dary svatého Ducha”. Papež Pavel VI. o svatodušní neděli v r. 1975 před 10 000 účastníky třetího mezinárodního kongresu katolické charizmatické obnovy a před dalšími 20 000 poutníky v katedrále svatého Petra řekl: “Stále více a více sekularizovaný svět nepotřebuje nic tak moc, jako svědectví této 'duchovní obnovy', kterou, jak vidíme, působí všude a ve všech kruzích svatý Duch. “Charizmatickou obnovu označujeme jako 'šanci pro církev', jako 'autentickou obnovu, katolickou obnovu, obnovu ve svatém Duchu'“ (L` Osservatore Romano, 19/20. Mai 1975).9)

Doplňující a rozšiřující literatura

Z literatury, která vyšla v posledních letech česky nebo slovensky uvádíme alespoň několik titulů (dodatek překladatele):

Baumert N.: Nový život v Duchu svatém. Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském (dále PSAP), Praha 1992.

br. Efraim: Neskoré dažde, Serafín, Bratislava 1991.

Knoch O.: Obnovte se duchovním smýšlením, Život ze síly Božího Ducha, Praha 1993.

Marsch M.: Uzdravení skrze svátosti, Portál, Praha 1992.

Opatrný A.: Malá společenství, PSAP, Praha 1992.

Philippe J: Hl'adaj pokoj a zostávaj v ňom, Serafín, Bratislava 1992.

Sievers E.: Život v Duchu, PSAP, Praha 1992.

Časopisy:

Effatha, redakce: U třetí baterie 27, 162 00 Praha 6.

Nová evanjelizácia 2000, redakce: CSsR, Puškinova 1, 811 04 Bratislava.

Autor by na tomto místě rád poděkoval účastníkům semináře, z jejichž modlitebních setkání vznikly podněty k modlitbám, podávané v této knize, a kteří svými mnohotvárnými dary svatého Ducha dali autorovi novou naději a posílili jeho víru.

Paderborn, Velikonoce 1976 Heribert Mühlen

Zácvik II.

MODLITBA A OČEKÁVÁNÍ

Kontakt