06 Život věčný

Základní definici věčného života podává evangelista Jan na začátku Ježíšovy velekněžské modlitby:

A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha,

a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista

(J 17,3).

Věčný život je tedy život založený na poznávání, zakoušení Boha-Lásky, život založený na láskyplných mezilidských vztazích, život, jehož zdrojem i cílem je Bůh, který je Láska.

Věčný život v jeho plnosti budeme žít až potom, až budeme mít plné poznání, jak o něm mluví apoštol Pavel ve Velepísni lásky:

Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím

a obsáhl všecko poznání,

ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel,

ale lásku kdybych neměl, nic nejsem.

Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance,

potom však uzříme tváří v tvář.

Nyní poznávám částečně,

ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne

(1K 13,2.12).
.

Toto částečné poznávání Boha, jeho lásky, nám umožňuje už nyní zakládat svůj život

na tomto částečném poznávání a zakoušení Boží lásky,

na přijímání této lásky do svého života

a jejím předávání dále.

Můj aktuální život je už nyní věčným životem natolik, nakolik je založen na přijímání a předávání Boží lásky.

Boží láska je věčná,

a tedy vše, co je z této lásky, má věčné trvání, nepomíjí.

Ježíš mi nabízí plnost svého svatého Ducha, aby mi on pomáhal pravdivě a správně poznávat a těšit se z toho poznání. Vkládá do mě touhu zprostředkovávat toto poznání druhým, nabídnout jim je s láskou, a to jak svým dobrým slovem, tak i svým každodenním životem. Vždyť dnešní lidé opravdu moc potřebují ono páté evangelium, evangelium, které píšeme svým životem.

Kolem nás je tolik lidí, od těch nejmenších chlapců a dívek, kterým nemá kdo vyprávět o Boží lásce, přes ty mladé studenty a učně, jejichž životy jsou ochuzeny o nejdůležitější poznání – o poznání Boží lásky, až po ty věkem nejvíce dospělé, kteří toto poznání v nějaké formě získali, ale pak je ztratili…

Můžeme mít hlubokou, živou naději, že Ježíš mluví k srdci a svědomí každého člověka, že touží dát se znát každému, jak čteme například v knize Zjevení svatého Jana:

Hle, stojím přede dveřmi a tluču;

zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi,

vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.

(Zj 3,20).

Tento obraz Ježíše, stojícího u dveří mého srdce a prosícího o dovolení vstoupit je velice působivý.

Představte si situaci, že jdete na návštěvu do rodiny někoho, koho velice milujete, kdo se trápí a vy mu chcete pomoci. Víte, že jste s to mu pomoci, že záleží jen na něm, jestli vám otevře. A on vás ignoruje. Nezajímáte ho. Nechá vás stát přede dveřmi. Třebas vaše dítě.

Jsme Boží děti, Ježíšovi „sourozenci“.

Jestlipak myslím na to, že Ježíš „stojí u mých dveří a tluče“?

Vždyť on mi říká:

Já jsem přišel, abyste měli život a měli ho v hojnosti

(J 10,10).

Jemu opravdu záleží na tom, abych já žil ten opravdový život,

ten, který měl Tvůrce pro mě na mysli, když mě vymýšlel,

ten, založený na láskyplných vztazích,

ten, který byl na počátku ve Slově (viz J 1,3-4),

ten, který byl stvořen skrze Ježíše a pro Ježíše (viz Ko 1,16),

ten, na jehož tvorbě mi Ježíš nabízí svoji spolupráci,

ten, který mám tvořit v absolutní svobodě,

ten, který je jeden z nepřeberného množství dobrých životů pro mě,

ten, pro který se já rozhoduji a který chci já realizovat,

ten, který chci žít z Lásky a pro lásku.

Ten věčný život, který je poznáváním Boha-Lásky,

ten, který je zakoušením lásky partnera, lásky dětí, lásky přátel,

ten, který umožňuje druhému zakoušet Boží lásku skrze mojí lásku.

Ten věčný život žitý z Lásky a pro lásku,

ten, ze všech možných životů nejkrásnější život.